Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009)

2 DemokratizacePředurčení ČSLA odpovídala i její organizační struktura a dislokace. K 31. prosinci1989 organizační strukturu tvořily: pozemní vojsko, letectvo, vojsko protivzdušné obranystátu a vojenská část civilní obrany.Území Československa bylo rozděleno do dvou teritoriálních vojenských okruhů: Západní vojenský okruh (dále ZVO), který byl dislokovaný na území Čech a Moravya zčásti i na Slovensku. ZVO, jehož velitelství sídlilo v Táboře, byl předurčen k vytvořeníválečného frontu. Ve své podřízenosti měl přibližně 85 % pozemního vojska. Východní vojenský okruh (dále VVO) s velitelstvím v Trenčíně byl rozmístěn převážněna teritoriu Slovenské republiky a představoval zbývajících 15 % počtů pozemníhovojska. Na rozdíl od ZVO, který disponoval bojovými prvky armády, byly na teritoriuVVO umístěny zejména vojenské školy, opravárenská a další týlová zařízení.Mírovou armádu představovaly útvary přímo podřízené FMNO, velitelství dvou uvedenýchvojenských okruhů se svými svazky, útvary a zařízeními, 1. a 4. armáda, 10. leteckáarmáda, Velitelství protivzdušné obrany státu, Štáb civilní obrany, speciální svazkya útvary, vojenské školy a další zařízení.Hlavní bojovou sílu armády tvořilo 15 vševojskových divizí, 2 letecké divize, 2 divizeprotivzdušné obrany, 1 dělostřelecká divize, raketové a protiletadlové raketové svazkya útvary. Československá armáda k 31. prosinci 1989 provozovala 16 stálých letišť.Z hlavních druhů bojové techniky bylo ve výzbroji ČSLA na 4 500 tanků, 4 900 bojovýchobrněných vozidel, 3 400 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a výše a 687 letounů.Celkový počet vojáků v činné službě dosahoval 210 000 osob. Z tohoto počtu bylocelkem 61 405 vojáků z povolání (41 715 generálů a důstojníků a 19 690 praporčíků)a 148 595 vojáků v základní službě. V armádě pracovalo okolo 80 000 občanskýchzaměstnanců.2.2 Depolitizace armádyNaplnění tohoto cíle mělo urgentní povahu, protože existovaly reálné obavy nastupujícíchpolitických elit z možného zneužití armády proti demokratizačnímu procesu vespolečnosti. Silným argumentem byl existující politický vliv komunistické strany v ČSLAa loajalita především vyššího důstojnického sboru a hodnostního sboru generálů ke komunistickémurežimu. Členy komunistické strany bylo v této době až 82 % vojáků z povolání.Armáda byla v podřízenosti Varšavské smlouvy a byla součástí prvního operačníhosledu s vysokým stupněm pohotovosti. Úspěch demokratické revoluce závisel do jistémíry i na tom, co udělá nejmocnější složka ozbrojených sil – armáda. 13Že se nejednalo o zcela plané úvahy, dokazuje i rozkaz ministra obrany generálplukovníkaMilana Václavíka, který byl vydán 17. listopadu 1989 za účelem případného nasazení13 RAŠEK, A., Nelehká přeměna armády a zrod bezpečnostní politiky. Bezpečnostní politika ČR – výzvy a problémy.Sborník statí ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České republice.MO ČR-AVIS, Praha 2004.20