Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009)

ÚVODNÍ SLOVODvacet let od listopadových událostí je nejen příležitostí, ale svým způsobem i společenskoua profesní povinností provést kritickou bilanci ve všech oblastech našehodemokratického společenství a života. Armádu a její představitele jako rozhodující a nejmocnějšísložku ozbrojených sil nevyjímaje. Nejen z důvodu, že je zárukou nezávislostinašeho státu, ale zvláště proto, jakou hrála roli v transformaci Československa a následněČeské republiky.I když to pro někoho nemusí znít zrovna nejpřesvědčivěji, armáda se rozhodujícímzpůsobem podílela na podstatně klidném průběhu polistopadového dění. A to z prostéhodůvodu, že se přes jisté známé pokusy nenechala zneužít ve prospěch odcházejícího politickéhosystému a jeho konkrétní normalizační podoby. Dokonce se po krátkém obdobíneutralizace a loajalizace stala garantem dalšího demokratizačního procesu. Přispěl k tomuzejména fakt, jak se aktivně podílela na odchodu sovětských vojsk, rozpadu Varšavskésmlouvy a jak profesionálním způsobem zajistila své rozdělení po rozpadu Československana dva samostatné státy. Ve srovnání se situací v Sovětském svazu a zvláště při rozpaduJugoslávie byla však kladně oceněna spíše v zahraničí než doma.Tuto bilanci jsme nuceni provést i proto, že do produktivního života nastupuje generace,která nepoznala minulý režim a její příslušníci se stávají stále více integrální součástíevropského společenství v rámci Evropské unie. O tuto bilanci, a je třeba říci profesionálněa úspěšně, se pokusili i Miroslav Tůma, Josef Janošec a Josef Procházka v publikaciObranná politika Československé a České republiky (1989–2008). Nezabývají setedy celkovou bezpečnostní politikou, ale její podstatnou částí. Obrannou politiku obecněchápou jako proces, ve kterém subjekty moci zákonodárné a moci výkonné definují cíle,úkoly a jejich priority pro zajištění obrany státu a stanovují zásady pro výstavbu, rozvoja použití obranného systému.Při strukturaci práce neměli autoři jistě lehkou úlohu, ale zhostili se jí v jedenácti tématechvelmi smysluplně a navíc přehledně. V prvních čtyřech tématech (demokratizace,integrace, reformy a transformace) postupují při prezentaci věcných problémů spíše chronologicky,v dalších sedmi (personální a sociální politika, obranný výzkum a vývoj, mezinárodnívojenská spolupráce, ekonomické řízení, obranný průmysl, armáda a ochranaživotního prostředí a systém mobilizace) dávají přednost věcné problematice. Ze strukturyje patrné, že se nevyhnuli žádné vážnější oblasti obranné politiky za posledních dvacet leta věnují se jim v potřebném rozsahu.Zamýšlíme-li se nad historií dvou posledních dekád v armádě, nemůžeme nekonstatovat,že stejně jako při výstavbě demokratických institucí, v ekonomice, sociální politice,v legislativě apod., bylo i v armádě dosaženo řady úspěchů. Armáda dnes je zcela jinánež byla roce 1989. V procesu změn jsme se však dopustili i celé řady zcela zbytečnýchchyb.Za základní strategickou chybu je třeba považovat, že již při zrodu Armády Českérepubliky nebyla realizována jedna z variant budoucího uspořádání armády, jak byla připravenav publikaci zmíněném Institutu pro strategická studia, která se v podstatě velikostí6