HISTORIE HRANICKÝCH DOMů - Hranická historická knihovna

který po smrti Solnického prodal jeho dům na hranickém náměstí roku 1642 se
vším příslušenstvím za 2100 zl. Janu Poláčkovi, který byl toho roku starším
purkmistrem města Hranic. Poláček měl v té době vlastní měšťanský dům na
náměstí a druhým sňatkem získal další městský dům na Horním podloubí. Oba
tyto domy prodal a nastěhoval se s rodinou do domu Solnických na náměstí.
Po konfiskaci a darování hranického a lipnického panství císařem Ferdinandem
II. roku 1622 kardinálu Dietrichštejnovi „vzpíral se Poláček, podle
svědectví J. A. Komenského, jako člen jednoty bratrské přestoupit na naléhání
jezuitů, kteří prováděli rekatolizaci měšťanů obou panství, na katolickou víru,
klekl na kolena a ruce vzpíral, aby mu raději hlavu vzali a nečinili násilí jeho
svědomí“. Potom však, jako jiní měšťané, přece jen přestoupil, aby mohl provozovat
řemeslo a obchod, šenk piva a vína na domě.
Když se však válečné události obrátily v neprospěch císaře Ferdinanda II.
a k Hranicím na podzim roku 1626 přitáhla luterská vojska dánského krále
s vojskem Mansfeldovým, v němž byl též oddíl moravských emigrantů, vedený
bývalým hranickým panským úředníkem, rytířem Alexandrem Holubem z Nadějova,
držitelem svobodného mlýna v Hranicích, a město Hranice oblehli a vyzvali
ke vzdání, otevřeli jim měšťané na příkaz staršího purkmistra Adama Burkeše
městské brány. Burkeš jim vydal i slabou císařskou posádku na zámku
s jejím velitelem. Měšťané, a také Poláček, se zcela zapojili do boje proti císaři
a hranické vrchnosti – biskupovi Dietrichštejnovi. Polášek se zřekl katolické víry,
přísahal s měšťany věrnost dánskému králi, přednášel přísahu věrnosti vesničanům
ve všech vesnicích hranického panství aj. Když se pak v létě roku 1627
situace obrátila a k Hranicím se opět přiblížila vojska císařská a oblehla město,
vyzýval Poláček, jako zvolený první purkmistr toho roku, velitele malé dánské
posádky na zámku, aby nedovolil vojákům složit zbraně, aby bojovali, že měšťané
budou také bojovat a bránit město. Po dobytí města byl Poláček sesazen
z úřadu a spolu se starším purkmistrem Adamem Burkešem a s jinými provinilými
měšťany byl zatčen a v železech vsazen do vězení na zámku. Městu byla
zkonfiskována a zrušena všechna privilegia i hrdelní právo. Po vyšetření viny
každého provinilého vyšetřovací komisí byla řada měšťanů odsouzena k trestu
smrti stětím, vesničtí vůdcové odboje k trestu smrti oběšením. Největší provinilci
byli popraveni již 16. října 1627 na náměstí u městského pranýře. Také
odsouzený Jan Poláček a konšel Křenek klečeli již u pranýře s odhalenými hrdly
a čekali, kdy budou vzati katem.
Poláček dostal v poslední chvíli před popravou milost, byl však odsouzen
k vysoké peněžní pokutě 200 dukátů, do jejího zaplacení byl vsazen opět v železech
do vězení na zámku. Na příkaz vrchnosti všichni měšťané museli složit
přísahu poddanské věrnosti a přestoupit zpět na katolickou víru. Také Poláček
přestoupil a stal se horlivým katolíkem. Aby mohl prokázat věrnost a oddanost
vrchnosti, pověřil jej Dietrichštejn už v roce 1629 opět úřadem prvního purkmistra
města a později znovu v letech 1631 a 1633. Když potom 19. března 1641
zemřel ve věku „okolo 70 let“, jak uvádí farní matrika, byl pochován jako vážený
přední měšťan ve farním kostele.
177