HISTORIE HRANICKÝCH DOMů - Hranická historická knihovna

oku 1667 jeho vdově Alžbětě Kavkové za 400 zl., a ta jej pustila roku 1681 za
tutéž cenu synu Janovi Kavkovi, s povinností vyplatit mladšího bratra Jakuba.
Matka si vymínila do konce života výminek v domě, jednu komoru a sklep pod
ulicí.
V roce 1688 zavedl Jan Kavka tento dům frejmarkem (tj. výměnou) hranickému
dietrichštejnskému purkrabímu Janu Böhmovi za jeho grunt, který měl
zaplacený, a Kavka mu zase postoupil, co měl tu na domě zaplaceno. Böhm koupil
však již roku 1689 velký měšťanský šenkovní dům čp. 121 na náměstí, prodal
proto dům Kavkovský téhož roku za 700 zl. mor. Františku Kleiberovi, který si
dům do roku 1693 zcela doplatil. V roce 1695 je Kleiber již nebožtíkem a dům
po něm pozůstalý je připsán Jiříku Jelcovi, synu předního měšťana Tomáše
Jelce, který si vzal vdovu Kleiberovu za ženu. Jeho sestru Kateřinu Jelcovou
měl za manželku již zmíněný hranický zámecký purkrabí Jan Böhm. Jiří Jelec
byl majitelem Kavkovského domu ještě v roce 1722 a v držení rodiny Jelcovy
zůstal dům do roku 1744.
V roce 1724 jej však stihl stejný osud jako řadu domů na západní straně náměstí
při velkém požáru. Vyhořelý a zničený dům nebyl dlouho opraven. Teprve
v roce 1744 koupil „zpuštěný dům, ve světnici žádných oken ani kamen nebylo“,
jak uvádí zápis městské knihy, od Karla Jelce měšťan Jan Veselý za 495 zl., hotově
složených, ale již příštího roku, 1745, jej prodal a vyměnil tkalcovskému
mistru Janu Řehulovi za jeho chalupu na předměstí, zcela zaplacenou, a přidal
mu ještě 380 zlatých.
Jan Řehula, tkadlec vlny (cajkař), vystavěl znovu a přestavěl požárem zničený
a neopravovaný právovárečný dům s dolním podloubím, místnostmi přízemí
a prvního patra, půdními prostorami a jiným příslušenstvím. V roce 1784
požádal městskou radu o soudní odhad hodnoty přestavěného domu, ten byl
však proveden až po jeho smrti v roce 1801 na opětnou žádost jeho syna, soukenického
mistra Františka Řehuly. Dům byl úředně oceněn na 3000 zl. a soudní
odhad zapsán do pozemkové knihy města. František Řehula zemřel již 2. ledna
1806 bez testamentu, a tak připadl právovárečný dům podle svatebních smluv
z roku 1784 jeho vdově Cecílií Řehulové, sestře Josefa H. A. Gallaše, a byl jí v ceně
4500 zl. připsán. Z této částky měla však vyplatit šest sirotků – Jana, Josefa,
Annu, Cecílií, Karolínu a Františku po 600 zl., v době jejich zletilosti. Vdova
v roce 1808 prodala dům pro nedostatek peněz za 7150 zl. v bankocetlích, tj. za
2983 zl. vídeňské měny, soukenickému mistru Matěji Stahalovi, který jí hned
hotově zaplatil 5150 v bankocetlích, zbytek 2000 zl. dluhů vdovy, zapsaných
na domě, se zavázal za ni zaplatit. Roku 1823 koupil šenkovní dům od Stahaly
kramář Josef Večeřa, od něhož jej převzal v roce 1841 jeho syn, obchodník Josef
Večeřa mladší, v ceně 1600 zl. konv. měny. Po jeho smrti zcela zaplacený dům
v ceně 7588 zl. rakouské měny byl připsán jeho nezletilým dětem Vilémovi,
Beátě, Hedvice, Klementině a Marii rovným dílem, vdově Marii bylo zapsáno
doživotní užívací právo. Roku 1877 koupil dům nejstarší syn Vilém Večeřa, který
provedl v domě po zazdění domovního loubí a jeho úpravě na obchod stavbu
samostatné chodby vchodu z náměstí do zadních místností přízemí a prvního
64