HISTORIE HRANICKÝCH DOMů - Hranická historická knihovna

zabaveny a konfiskovány i jeho věci, které měl v úschově na hranickém zámku
a v domě Aničky Semoradské, svršky, stříbro aj., také věci, které měl uschovány
na zámku Helfenštejně a v Olomouci. Obsáhlé seznamy zabavených jeho věcí
v domě Aničky Semoradské i jinde se dochovaly. Panně Aničce, patrně nevěstě
Viktorína nebo Ctibora Žernovského, patřil dům, v němž občas pobývala, až do
její smrti. Po její smrti roku 1635 prodala její sestra Žofie, provdaná za regenta
holešovského panství šlechtice Vilíma Ulerštorfára z Němčího, dům připadlý
jim dědickým právem po zemřelé sestře i se zahradou ležící blíže mlýna Trávnického
za 1000 zl. soukenickému mistru Václavu Gregovskému, který měl také
dvůr na předměstí. Molovo privilegium šlechtického domu pozbylo na významu,
protože nová hranická vrchnost, kardinál Dietrichštejn, v privilegiu daném
městu roku 1629 zakázal prodej městských domů a dvorů šlechticům a pokud
domy a dvory již drželi, byli povinni vykonávat všechny povinnosti a platy
z nich k městu a vrchnosti jako ostatní měšťané. Vdova Gregovského, Alžběta,
postoupila roku 1653 dům Martinu Kelčákovi, svému synovi z prvního manželství
s Jakubem Kelčákem, vsazeným do želez a vězněném do složení pokuty
100 dukátů pro vedoucí účast na mansfeldském odboji města Hranic v roce
1626–1627. Martin prodal dům za 1000 zl. svému bratrovi Janu Kelčákovi, jeho
vdova odvedla dům roku 1692 svému zeti Václavu Martincovi, po němž jej převzal
roku 1733 jeho syn Ignác Martinec.
Nový majitel domu uzavřel roku 1750, když židovská obec hranická začala
s povolením vrchnosti stavět za židovskou školou a synagogou dům, dohodu
o devíti bodech, v nichž se zavázal zazdít dvě okna od jedné komory a jedno
okno od zahrady a udělat si okna jinde. Za to měla židovská obec na svůj náklad
klenouti spojovací zeď nad uličkou mezi domy, udržovat v pořádku okap apod.
Za židovskou obec podepsali smlouvu David Breslauer a Izák Löbl. Tato ulička
mezi domem čp. 4 a židovskou školou sloužila od staletí stejně jako ulička
k hradbám uprostřed Horního podloubí a ulička na dolním rohu náměstí jako
přístupové cesty na městské hradby a bašty pro obranu města. Až do zrušení
samostatné židovské politické obce hranické v roce 1919 oddělovala tato ulička
také křesťanské domy na náměstí od domů židovské obce v Židovské ulici.
Martinec prodal dům bez zahrady roku 1766 za 1090 zl., hotově zaplacených,
Martinu Bartošovi, který jej testamentem odkázal i s kusem valu svému
synovi Františku Bartošovi, řeznickému mistru. V roce 1799 byl dům oceněn
již na 2900 zl. rýnských a řezník Bartoš jej prodal v roce 1800 za 3000 zl. rýn.
soukenickému mistru Janu Zahradníkovi. Po jeho brzké smrti připadl dům roku
1806 jeho otci Janu Zahradníkovi, panskému šafáři v Hranicích. Ten zemřel
roku 1822 jako panský šafář v Opatovicích a odkázal dům své dceři Josefě, provdané
za měšťana Antona Bekárka v Drahotuších, jíž byl zapsán v ceně 1470 zl.
35 kr., což v bankocetlích činilo 3006 zl. V příslušenství domu se roku 1808
uvádí také pole ve Starém Zlatníku od staré hučnice (tj. cesty) až ke kamennému
kříži v drahotušském teritoriu. Vdova Bekárka, která bydlela trvale v Drahotuších,
prodala dům roku 1831 za 3000 zl. konv. měny manželům Josefu
a Josefě Lipenským, po nichž převzal dům r. 1843 jejich syn Eduard Lipenský
46