Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

Nebyla to jediná kritika těchto motivů. Objevovaly se kritické výhrady proti
úpravám pražských pasáží, proti kýčovitým úpravám výkladců nebo celých obchodů.
Zčásti to byla reakce na opulentní formy a kýčovité projevy ve zdejším stavebnictví
i v části architektonické produkce, zčásti na pozvolnou vyprázdněnost některých
principů bruselského stylu. 38 Ani tyto reakce nezabránily J. Dandovi, aby se nepokusil
motivy, materiály, formy i řešení prostoru pomocí materiálů a barev, vycházející
z nového stylu, náležitě uplatnit v železniční architektuře. Podobně rozvinul tendence
funkcionalismu v architektuře drážních staveb včetně stanice v Teplicích nad
Bečvou na konci 30. let, když pracoval na modernizaci a dostavbě trati Hranice na
Moravě – Horní Lideč (Púchov).
Nádraží Ostrava-Vítkovice vlastně řešil jako pavilon s lehkou transparentní
ocelovou konstrukcí horní stavby a s robustní železobetonovou základnou. Podobně
jsou pojaty již zmíněný pavilon Z a další pavilony brněnského výstaviště. Inspiraci
najdeme i v řešení rozličných pavilonů na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Rastry,
tedy rytmické opakování téhož prvku například v podobě trojúhelníkových struktur,
V-sloupů nebo obdélných výplní prosklených závěsových stěn a dalších stavebních
částí se objevovaly jak ve vnějším řešení pavilonů (pavilon Maďarska), tak i v jejich
konstrukčním pojetí s uplatněním ocelové konstrukce (pavilon Francie) nebo v dělení
prostoru na buňky polygonálního půdorysu (pavilon Švýcarka). 39 Jiné pavilony
rozvíjely principy lanových konstrukcí (např. pavilon Japonska či pavilon firmy Philips).
Každopádně použití výrazového aparátu spojeného s bruselským EXPO a s následně
módně expandujícím bruselským stylem představovalo v případě projektu
výpravny vítkovického nádraží poměrně pozdní ohlas celého procesu uplatnění ar-
38 K procesu vzniku, rozšíření i vyprázdnění bruselského stylu viz TICHÁ, Lenka. Středoevropská
architektura v letech 1956–1963 a bruselský styl. Umění XLIX., 2001, č. 2, s. 151–160.
39 K architektuře pavilonů na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu viz KRAMEROVÁ, Daniela – SKÁLOVÁ,
Vanda (eds.). Bruselský sen, s. 88–107.
V
Interiéry východního provozního
křídla – železobetonové schodiště
s ocelovým zábradlím, chodby
s dveřmi v ocelových zárubních
a luxferová stěna v hlavním průčelí
(foto Roman Polášek, 2016).
chitektonického jazyka pozdního modernismu v jeho populární poloze. Je zřejmé,
že Danda hledal nikoli exkluzivní architektonický výraz, nechtěl vyjádřit existenciální
rozměr bytí, jako tomu bylo zčásti u brutalismu, nebo technický optimismus u rodícího
se high-tech. Jeho cílem bylo, tak jako v jiných případech, vytvořit provozně
smysluplný celek a dát mu výraznou a dobově aktuální podobu, která ovšem bude
přijatelná jak pro architektonickou, čili odbornou, tak i pro širší laickou veřejnost.
Budeme-li hledat obdobné příklady jako je výpravní budova železničního nádraží
Ostrava-Vítkovice, pak takové najdeme třeba v případě roku 1973 dokončené
výpravní budovy železničního nádraží v Košicích s pilovitě zalamovanou střechou,
závěsovými prosklenými fasádami a kontrastním motivem deskové vertikální budovy.
40 Jenže tato budova je značně mladší než vítkovické nádraží. V zahraničí se tentýž
motiv objevuje v případě výpravny nádraží v jugoslávském Novém Sadu, vybudované
v 60. letech minulého století. 41 Tato budova má pilovitě zformovanou střechu
doplněnou v hlavním proskleném průčelí podpěrami z oceli ve tvaru V, umístěnými
před skleněnou závěsovou stěnou fasády. I v tomto případě se jedná o pozdní ohlas
západního architektonického vývoje, ovšem expresivní formy jsou zde uplatněny
v mnohem výraznější anekdotické podobě. Přitom tehdejší jugoslávská architektura
byla v průběhu 50. let mnohem výrazněji otevřena světu než architektura česká.
Větší otevřenost vůči světovému dění, alespoň podle dobových recepcí západní
architektonické kultury, byla příznačná pro polské prostředí. To je zřejmé i z příkladů
staveb železničních stanic ve Varšavě, realizovaných v první polovině 60. let
minulého století podle projektu Arszeniusze Romanowicze a Piotra Szymaniaka na
trase železnice přes Vislu. 42 Stanice mají prohnuté střechy s nosníky z ocelových lan
a připomínají výstavní pavilony, navazující na tvorbu španělského architekta žijícího
v Mexiku Felixe Candely a na jeho experimenty s betonovými konstrukcemi a skořepinami.
V tomto směru zmíněné objekty překonávají dalece příklady z tehdejšího
Československa, neboť i námi posuzované nádraží ve Vítkovicích využívalo dobový
výrazový rejstřík především k formování dekorativní struktury stavby, nikoli jako základní
konstrukční, tvarový a výrazový princip, ovládající jak kompozici a hmotu, tak
i nové utváření prostoru.
Kontext architektury výpravní budovy železničního nádraží Ostrava-Vítkovice
se ovšem netýká pouze vztahů v oblasti železniční architektury a přesahů v rámci
mezinárodní či české architektonické tvorby. Týká se i samotného Ostravska a Ostravy
jako tehdy třetího největšího města Československa. Na Ostravsku vznikala
v tomtéž období velká nádražní budova v Havířově podle návrhu architekta Josefa
Hrejsemnou z ostravského Krajského projektového ústavu (Stavoprojektu), dokončená
v roce 1969. 43 Velkorysá stavba s monumentální odbavovací halou představuje
další vyspělý příklad bruselského stylu. Příznačně k dobovému kontextu se na
40 DANDA, Josef. Naše železniční nádraží, s. 44–46. O bruselském stylu a obdobné architektuře viz TICHÁ,
Lenka. Středoevropská architektura v letech 1956–1963 a bruselský styl. Umění XLIX., 2001, č. 2,
s. 151–160.
41 Železnice evropských socialistických zemí. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů (NADAS), 1977, s. 177.
42 LEŚNIAKOWSKA, Marta. Architektura w Warszawie. Lata 1945–1965. Warszawa: Arkada, 2003, s. 84
a 100.
43 STRAKOŠ, Martin. Havířov a jeho železniční nádraží. Poznámky k architektuře výpravní budovy
a k ochraně staveb pozdního modernismu. In Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2014.
Ostrava: Národní památkový ústav, 2014, s. 80–100.
128
129
V
V