Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
V
Výpravna železniční stanice Třinec, uliční pohled, Státní ústav
železničního projektování, listopad 1953 (SŽDC, pracoviště
Olomouc).
V roce 1939, kdy budova stanice v Teplicích nad Bečvou počala sloužit veřejnosti,
byl Josef Danda přeložen na ředitelství státních drah do Prahy, kde se nadále
zabýval projekcí železničních staveb, nasazený v kanceláři německých železnic.
Podílel se na projektech úprav nynějšího Masarykova nádraží (tehdy Hybernské
nádraží) a spolupracoval na architektonické podobě vinohradských tunelů s architektem
Antonínem Parkmanem. Podrobněji se věnoval novým možnostem dalšího
vývoje architektonické podoby železničních nádraží. V článku Nádraží s ostrovními
nástupišti v časopise Architekt SIA roku 1940 uvažoval o procesu peronizace, jak
psal, u hlavních a dvojkolejných tratí. Peronizace spočívala v budování podchodů
a ostrovních nástupišť s ohledem na požadavky zvýšené rychlosti a frekvence vlaků
a pohodlí i bezpečnosti cestujících. 18
Nebyl to jeho jediný článek v té době. Pojednal o drobných železničních stavbách
a v roce 1944 publikoval v časopise Architekt SIA rozsáhlejší stať, nazvanou
Podíl architekta na úkolech železničního plánování. 19 Pokračoval ve výše uvedených
úvahách. Vztáhl je však na celou stavební produkci drah, nikoli jen na malé objekty.
Za povšimnutí především stojí, jakým způsobem uvažoval o vnitřním uspořádání nádražních
budov s odbavovací halou. Tento prostor považoval z hlediska výpravních
budov za zásadní, určující život stanice i její charakter. K dispozičnímu a prostorovému
členění výpravní budovy a k řešení odbavovací haly napsal, že: „Spojení jednotlivých
světlých výšek haly, čekajících prostorů, restaurací, toalet a úřadoven, vyjádřené
klidným, horizontálu podtrhujícím obrysem, u velkých nádraží nad to doplněným
kontrastující vertikálou ukazovatele hodin, věže, má svůj vedoucí architektonický
18 DANDA, Josef. Nádraží s ostrovními nástupišti. Architekt SIA XXXIX., 1940, č. 10, s. 185–187.
19 DANDA, Josef. Podíl architekta na úkolech železničního plánování. Architekt SIA XLIII., 1944, č. 7,
s. 137–152.
motiv ve tvaru nejvyššího prostoru: haly odjezdové. Její výška při velkoměstských
nádražích, spojená s efektem velkých rozponů, které zde nutně vzniknou, vyžádá si
v každém případě vyjádření navenek samostatným útvarem ničím jiným nespojeným,
majícím všechny předpoklady pro monumentalitu, zatím co ostatní prostory
budou míti výraz tvarů přidružených.“ 20 Současně požadoval, aby tyto veřejně přístupné
haly poskytovaly nejen pohodlí, ale i krásu v podobě uměleckých děl z mozaiky,
skla, kovu nebo kamene.
J. Danda rozvíjel uvedené aspekty ve svých projektech výpravních budov železničních
nádraží v praktické projekční rovině od 2. poloviny 40. let až do 60. let
minulého století. Vývoj jeho tvorby od pozdního funkcionalismu k pozdnímu internacionálnímu
stylu (bruselskému stylu) lze dobře doložit na šestici jím vyprojektovaných
výpraven železničních stanic, vzniklých v rámci náhrady objektů zničených za
druhé světové války, popřípadě vystavěných z důvodu rekonstrukce železniční sítě
a nových dopravních požadavků. Do této skupiny patří výpravní budova železniční
stanice Pardubice hlavní nádraží, vyprojektovaná ve 2. polovině 40. let minulého
století a dokončená v roce 1958, dále je to již převážně ubouraná a přestavěná výpravní
budova nádraží v Třinci z poloviny 50. let a výpravní budova nádraží v Klatovech
ze závěru téhož desetiletí. Šedesátá léta reprezentuje výpravní budova nádraží
v Chebu, dokončená roku 1962, a výpravní budova nádraží v Ostravě-Vítkovicích.
Závěr seznamu tvoří dostavba a přestavba výpravní budovy stanice Praha hlavní nádraží,
uskutečněná v 70. letech minulého století. V době výstavby nové odbavovací
haly stanice Praha hlavní nádraží se J. Danda loučil se svou projekční praxí. Pražská
realizace tak vypovídá hodně o tvorbě mladší generace, jejíž zástupci se na projektu
výrazně podíleli.
20 DANDA, Josef. Podíl architekta na úkolech železničního plánování, s. 145.
88
89
V
V
Change language