Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

Například společný projekt s Marianem Karlem a Karlem Vaňurou 20 – skleněná
plastika před budovou pošt a telegrafů z roku 1984. Spolupracovali jsme na několika
realizacích. Tuto plastiku jsem po dlouhých letech už nemohl najít, když jsem dával
dohromady dokumentaci pro monografii Bouře a klid; nikdo o ní už nic nevěděl.
V Ostravě-Koblově jsem realizoval vrstvené tabule ve smuteční síni. Pravděpodobně
je to zničeno.
Vůbec je s podivem, jak často se tyto věci ničí, i když jsou chráněny autorským
zákonem. Nejhorší je argument, že vznikaly za socialismu. To by přece za první republiky
museli odstranit leckterá vrcholná díla jen proto, že vznikla za dob Rakouska-Uherska.
Jako námět Vašich prací se od konce 60. let objevovaly trámy, lešení, stavební
objekty. Začal jste tyto náměty rozvíjet právě díky svým realizacím v architektuře?
Z motivů na návrhu dělící skleněné stěny 5x11 m pro hotel Olympik 21 (se vsazenými
dveřmi, pokrytá dvojsklem po celé ploše, s pískovaným vzorem) jsem začal
dělat návrhy na papíře. Nechali mi volnost, ačkoli akademický architekt Rudolf
Hadraba mě trošku honil. Nechtěl jsem dělat žádný expresionismus. Snažil jsem se
kreslit jednoduché formy. Dnes je to vše bohužel zničeno a nemám ani pořádnou
fotografii, jenom výkresy – když jsem kreslil návrhy na sklo, musel jsem také řešit výkresy.
V Olympiku jsem navrhoval pískované sklo překrývané ze dvou tabulí. Pískovaný
vzor jednoho tónu na tabuli jsem někde překryl pískovaným vzorem na druhé
tabuli, čímž vznikl další tón. A k tomu byl samozřejmě potřeba výkres: něco jsem na
něm označil bíle, něco světle modře a pozadí, tvořené čistým sklem, jsem vyšrafoval
tužkou. A takové výkresy se staly podnětem pro sérii mých obrazů.
Nebyla v těch námětech a názvech obrazů, které znázorňovaly lešení, malé i velké
stavební objekty, trocha ironie (např. název Hrubě provedený objekt)?
Ironie mi není vlastní. Když jsem tyto věci dělal, zrovna jsme doma v Dejvicích
na Bořislavce strhávali z podlahy linoleum. Říkal jsem si, že s tím bych mohl něco
udělat – banální, expresivní linoleum a kontrast exaktní geometrie… a dal jsem se
do toho. Tak vznikl můj styl, který tolik zdůrazňoval Jindřich Chalupecký. 22
Vašich realizací v architektuře je celá řada, a to v různých typologiích. Bavili jsme
se o vítkovickém a havířovském nádraží – čili o dopravních stavbách. Později jste
navrhoval díla i pro technické a průmyslové stavby, což ukazuje také na dobový
fenomén „dostat umění“ i do těchto typologií.
V roce 1970 za mnou přišel architekt Úpravny vody Želivka s tím, že by chtěl
nějakou mozaiku. 23 Řekl: „Představuju si, že byste na tu mozaiku“ (původně měla
20 Marian Karel (1944 Pardubice), sklářský výtvarník, sochař s množstvím realizací v architektuře,
vysokoškolský pedagog, žák S. Libenského; Karel Vaňura (1937 Hořice), sklářský výtvarník, grafik, malíř,
pedagog, žák J. Kaplického a S. Libenského.
21 Hotel Olympik, Praha 8-Karlín, pískovaná dělící stěna, návrh 1968, realizace 1968–1970, zničeno. Hotel je
součástí experimentálního sídliště Invalidovna. Spolupráce ak. arch. Rudolf Hadraba.
22 Svébytným geometrismem Vladimíra Kopeckého se zabýval Jindřich Chalupecký. Viz Kopecký, Vladimír
– Chalupecký, Jindřich. Vladimír Kopecký. Praha: Svaz českých výtvarných umělců, 1970.
23 Hulice, Trhový Štěpánov, Úpravna vody Želivka, 1971–1972. Skleněná mozaika, zachováno. Největší
úpravna pitné vody ve stř. Evropě. Realizace originální a rozsáhlé úpravny probíhala v několika etapách.
Během I. a II. etapy (1966–1972) realizován hydrotechnický komplex a vodárenský komplex, štolový
V
Vladimír Kopecký, variantní náčrt
řešení hodinové věže v odbavovací
hale výpravní budovy železniční
stanice Ostrava-Vítkovice, 1965
(soukromý archiv Vladimíra
Kopeckého).
být do jídelny) „udělal víly, jak se večer koupou při měsíci.“ V té době jsem byl zahleděný
do svých geometrických obrazů dělaných na linoleum a moc se mi ta představa
tančících víl nelíbila. Odpověděl jsem: „Ale pane architekte, víly přece nemohou
běhat v pitné vodě pro Prahu…“ Rozmluvil jsem mu to. Jenže přišel znova: „Tak tam
uděláte technologické schéma čištění vody – pojaté jako umělecké dílo.“ Dneska
bych ale klidně udělal i ty víly… a dokonce rád.
Technologie se tedy stala námětem pro umění.
Měl to být jakoby technický výkres. Mé plátno mělo mít vypovídací hodnotu
výkresu a zároveň to mělo být umění. Trápil jsem se s tím půl roku, až mě napadlo,
že vytvořím jakýsi pseudoprostor. Architekt dovolil, že to mohu poskládat jakkoli,
ale jednotlivé části musí na sebe navazovat v souladu se svou funkcí. Karton jsem
dělal v měřítku 1:1, tedy 3,20 m x 13 m. Celý jeden rok dennodenně, soboty a neděle
nevyjímaje, jsem začínal ráno v osm hodin a končil večer v jedenáct. Karton
vlastní Muzeum Kampa. Pracoval jsem ve svém ateliéru na Vinohradech, kde jsem
měl odstup jenom 5 m. Abych dosáhl aspoň dvojnásobného odstupu, pověsil jsem
na okno zrcadlo a díval se do něho. Bohužel areál úpravny je nepřístupný, není možno
to dílo běžně vidět.
Tématem skleněné mozaiky pro Elektrotechnický zkušební ústav v Praze-Troji
24 byla elektřina. Pokud člověk nechce dělat obligátní blesky, je těžké na něco přijít
– tak jsem se inspiroval všelijakými vodiči, bužírkami a podobně. Mozaika byla
umístěna v prostoru hlavního vchodu. Jenže hlavní vchod přestěhovali jinam a tak
teď mozaika trpí, zapomenuta v zapadlém místě. Škoda! Ale je v pořádku (doufám,
v roce 2014 ještě byla).
Mozaika patří k typickým dobovým technikám, dnes již téměř vymizela.
VK: Bohužel, dnes tato technika lidem moc neříká. Architekti mozaiku vůbec
nechtějí použít, je to totiž drahá záležitost. A možná se i těžko hledá sounáležitost
s dnešní dobou.
Podílel jste se i na kladení některé své monumentální mozaiky?
Ano, vyzkoušel jsem si to. Je to nesmírně náročné. Tak třeba mozaika pro Želivku.
Dělalo to družstvo Umělecká řemesla, kde pracoval vedoucí František Tesař,
opravdový mistr oboru, a dvanáct zaměstnanců, kteří nad tím seděli. Na stěně visel
můj barevný karton, každý pracovník dostal jednu část. Okopíroval si ji obráceně na
pauzák – dělá se to na papír a pak se to tam vsází obráceně a lepí se to. Naštípali si
kamínky ze skleněné destičky. Chtěl jsem, aby někde byly větší kusy štípaného materiálu
– a někde zase menší. Museli se stále dívat na můj karton a snažili se dosáhnout
odpovídající barevnosti. Barvy se tavily podle mnou namalovaného vzorníku.
Musí se pracovat se znalostí věci a s citem. A to oni, mozaikáři Uměleckých řemesel,
opravdu uměli. K želivské mozaice jsem během výroby chodil a vše kontroloval. Nadřeli
se skutečně hodně.
přivaděč pitné vody ze Želivky do vodojemu v Jesenici. Narůstající potřeba pitné vody v Praze si vyžádala
realizaci III. etapy (do roku 1987).
24 Elektrotechnický zkušební ústav, Praha 7-Troja, 1969–1970, skleněná mozaika, přesunuto.
234
235
V
V