Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
V
V
docent a profesor. Přenášel principy grafického výrazu do práce se sklem v různých
technologických úpravách. Byl členem skupiny UB 12 nebo spolku Hollar.
Poslední z posuzovaných děl byl návrh skleněné plastiky u hodin od malíře,
grafika a sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého. Vladimír Kopecký se narodil
26. listopadu 1931 ve Svojanově v okrese Svitavy. 27 Po studiích sklářské školy v Kamenickém
Šenově a následně v Novém Boru absolvoval v letech 1949–1956 studium
na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Kaplického. Až
do počátku 60. let u něj pak působil jako aspirant. V té době se zabýval skleněnými
mozaikami a vitrážemi, od konce 60. let se zaměřoval na malbu. V letech 1962–1963
vytvořil pro odbavovací halu výpravní budovy železničního nádraží v Havířově návrh
skleněné mozaiky, inspirován motivem Picassovy Holubice míru. Mozaika byla dokončena
až v roce 1969. Kombinace jejího expresivního výrazu a výrazné stylizace
a monumentální rozměry vytvořily na rozsáhlé ploše zdi barevný akcent sdělující
divákovi z hlediska oficiální propagandy dobově adekvátní a vděčný námět. 28 Následně
se věnuje sklu v jiné formě, tentokrát se zabývá tvorbou skleněných objektů
s přesnou geometrickou kresbou pískováním. Kombinuje zároveň sklo a malbu, případně
využívá odpadové materiály.
Uvažoval o tak zvaném „škaredém sklu“ a sám dokládá, že tyto myšlenky vznikaly
již počátkem 60. let, i když výsledné rozvinutí spadá až do 80. let. Vystavoval
v nejrůznějších institucích po celém světě, reprezentoval Československo na EXPO
58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu. Podle záznamu se komise dílem zabývala velmi
podrobně a doporučila, aby pohledy na hodiny byly umožněny ze všech čtyř stran
a aby v případě přepracování návrhu byl zvýšen V. Kopeckému honorář. Členové
komise tehdy předpokládali, že sloup pro typové hodiny bude mít tvar písmene V,
identický k formám uplatněným v konstrukci hlavního průčelí výpravní budovy, a že
tedy skleněná plastika bude přepracována do atypické podoby. Předpoklad ovšem
nevyšel. Autor použil u hodinové věže typizovaný výrobek hodinového stroje se
čtvercovým ciferníkem v plechové skříni, běžně rozšířený ve veřejných budovách té
doby. Umístil jej na kovovou trubkovou konstrukci, kterou opláštil obdélnými a profilovanými
průsvitnými panely odlévanými ze skla. 29 Panely umístil ve třech úrovních
a ze dvou stran směrem k odbavovací hale a k nadchodu, přičemž panely vyšší
úrovně jsou vždy širší, avšak nižší. Panely jsou navíc rytmizovány plasticky modulovanými
žebry. Zcela neobvyklá podoba hodinové věže, abstraktní, konstruktivisticky
racionální a geometrická, plus spojení s motivem panelu, dodávají této z hlediska
Kopeckého tvorby nevelké realizaci jistou neuchopitelnost a současně křehkost.
Zápis odsouhlasili jak členové komise, tak i zástupce investora inženýr Dvořák.
Autoři posuzovaných děl souhlasili s rozpočty a s termíny, zanesenými do
zápisu. F. Burant měl obdržet 140 000 korun a měl práci odvést do 31. května 1967,
V. Kopecký měl dostat 25 000 korun a s odevzdáním díla se počítalo koncem prosince
Benjamin Hejlek, původní
a záhy po otevření
vandalsky zničený reliéf
z litého skla v hlavním
průčelí výpravní budovy
železniční stanice
Ostrava-Vítkovice, 1967
(NA, fond Josef Danda).
27 Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2001 VI. (Kon-Ky). Ostrava: Výtvarné centrum
Chagall, 2001, s. 42–43; Kopecký Vladimír. In http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobavdo
kumentech&IDosoby=11361, stav 30. 6. 2017.
28 Vladimír Kopecký (katalog). Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1999, s. 5; DOSTÁL, Martin
(ed.). Vladimír Kopecký. Bouře a klid. Praha: Rettro Gallery, 2014, s. 236; GAVENDOVÁ, Marcela.
Skleněná mozaika Vladimíra Kopeckého ve výpravní hale havířovského nádraží. In Sborník Národního
památkového ústavu v Ostravě 2014. Ostrava: Národní památkový ústav, 2014, s. 101–106.
29 Tamtéž.
Původní stav hodinové
věže od Vladimíra
Kopeckého a reliéfu
vypalovaného do
drátoskla od Benjamina
Hejlka a Františka Buranta
(NA, fond Josef Danda).
144
145
V
V
Change language