Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
V
V
podstatně prostupnější. Pro zvýšení atraktivity a unikátnosti parku je vhodné využít
prvky původní železniční funkce a odkazovat se na ni minimálně formou zpracování
využívajícího linearity kolejí či mobiliářem a zapojením existujících prvků jako jsou
například odstavené vagony třeba pro stánky či krytá posezení. V případě kontaminace
území je možné sanovat tuto plochu fytosanačním parkem, který může později
plynule přejít do parku klasického. Jistou podskupinou je lineární park, který může
sloužit k propojení významných městských ploch nebo existujících systémů zeleně
jako biokoridor. Sekundární výhodou transformace území do podoby parku je výrazné
zhodnocení okolních nemovitostí a zvýšení atraktivity lokality. Příkladem tohoto
přístupu je například 18hektarový přírodní park Natur-Park Südgelände v Berlíně,
Přírodní park Natur-Park Südgelände
v Berlíně (foto archiv autora).
Praha Hlavní nádraží po rekonstrukci
(foto Alena Letochová, 2015).
který vznikl proměnou nákladového a seřaďovacího nádraží a stal se velice vyhledávaným
a celoměstsky cenným místem, stejně jako americký park The High Line
v New Yorku, který se bez velké nadsázky dá nazvat nejslavnějším moderním parkem
světa. Příkladem výhodnosti symbiózy existujícího nádraží s parkem, kterou by
se mohlo inspirovat i vítkovické nádraží, je například železniční zastávka Bodenmais
v Německu, která se nachází v zeleni jako přirozená součást parku malého lázeňského
města, což jako celek představuje pro cestující mimořádně atraktivní a oblíbené
prostředí. Nádraží Ostrava-Vítkovice by takto mohlo transformovat část svého dnes
již zbytečně velkorysého přednádražního prostoru a vytvořit tak ideální zázemí pro
případnou konverzi nádražních budov a jejich novou funkci.
Zajímavý je také princip otevření nádraží. Uvolněné a nevyužívané prostory
na stále fungujícím nádraží, což je i případ vítkovického nádraží (byť je provoz poměrně
minimální), je možné a vhodné využít pro občanskou vybavenost ve formě
obchodů, služeb či pohostinství, ale i administrativy, ubytování či kulturního centra.
Nově vzniklé funkce těží z významné polohy v rámci města, na oplátku zvyšují
komfort cestujících i obyvatel přilehlé městské čtvrti. Úprava nádraží do podoby
multifunkčních objektů je osvědčený model, který má za cíl zvýšit nejen celkový
cestovní komfort, ale znovu zapojit nádraží do života sídla a posílit jejich vzájemné
vazby. Tento přístup již dlouho úspěšně funguje – na příklad na pražském hlavním
nádraží, v Dánsku je zase zaveden systém, kdy jsou zrušeny standardní místa prodeje
lístků, které se pak prodávají v rámci malých obchodů a u samoobslužných automatů.
Zvláštní skupinou jsou v Německu a Rakousku tzv. Kulturbahnhof, reprezentující
právě vyřazenou, nebo méně užívanou železniční stanici s vnesenou kulturní
funkcí. Pro výpravní budovu nádraží Ostrava-Vítkovice by kombinace provozu dráhy
a další vnesené funkce byla nanejvýš vhodná. Nádraží v České republice by obecně
měla v budoucnu následovat obecný celosvětový trend maximálního otevření se
veřejnosti.
Proměna funkce na centrum vybavenosti spočívá ve využití a konverzi objektů
bez zachování funkce nádraží, a to jak komerční vybavenosti jako jsou supermarkety,
obchody a služby, tržnice, kanceláře, sklady, provozovny nebo hotel, tak veřejné
vybavenosti jako jsou kulturní centra, galerie, divadla, kluby apod. Výhodou je využití
polohy a existující infrastruktury (napojení na městskou hromadnou dopravu,
parkovací plochy) a obvykle také atraktivita a neobvyklost těchto prostor. Toto řešení
je upřednostňovanou alternativou k výstavbě nových objektů tohoto typu z důvodu
jejich časté architektonické i urbanistické necitlivosti vůči lokálnímu kontextu.
Existující objekty je obecně přípustné rozšířit či je doplnit. Méně preferovanou
možností je nová výstavba na nevyužívaných plochách, které by neměla předcházet
demolice stávajících cenných objektů a která by měla být navrhována s ohledem
na specifický charakter a genius loci místa. Příkladem využití nádražních ploch pro
komerční vybavenost je například konverze amerických Chicago Dearborn station
na administrativně-obchodní centrum či Indianapolis First Union station. V případě
nádraží ve Vítkovicích se nabízí zapojení komplexu do existujícího systému místní
občanské vybavenosti (blízké obchodní centrum, akvapark, sportoviště, ČEZ Aréna,
hřbitov, lesopark, mnoho škol). Využití pro komerční vybavenost se zdá být vhodnou
možností především pro kancelářské křídlo vítkovického nádraží. Inspirativními
zástupci konverzí pro veřejnou vybavenost jsou v ČR již výše zmíněný kulturní objekt
200
201
V
V