Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
V
IV.2
Rozhovor se sklářským
výtvarníkem Vladimírem Kopeckým,
autorem skleněné plastiky
na nádraží Ostrava-Vítkovice
Lenka Popelová
Pane profesore, co Vás přivedlo právě ke sklu?
Náhoda. Už jako malé dítě jsem rád kreslil a maloval a maminka mě chválila,
že budu umělec. Já ještě ani nevěděl, co to slovo znamená. Tatínek byl kritičtější, ale
přesto bylo záhy rozhodnuto, že tedy budu umělcem. Po válce jsem už o výtvarném
umění něco věděl. Bydleli jsme v Uhříněvsi u Prahy. Sousedův kluk chodil na Akademii
a poučil mě, co se na které škole učí. Rozhodl jsem se, že půjdu na grafickou
školu a pak na Akademii nebo UMPRUM 1 . Ale v Uhříněvsi jsme bydleli v malém
bytě. Otec si našel práci v Děčíně a tím i lepší bydlení. V Děčíně sice nebyla žádná
škola, kde se kreslí a maluje, ale v blízkém Kamenickém Šenově byla škola sklářská. 2
A tak jsem se dostal ke sklu…
Sklo je specifický materiál. Tušil jste, do čeho jdete? Jak se ve sklářském vzdělání
propojovala uměleckost s technikou a technologií?
Se sklem jsem se seznamoval postupně, na začátku jsem byl nešťastný ze své
nešikovnosti. Ve škole byly tři hlavní obory: broušení, malování a rytí skla. Samozřejmě
se učilo kreslení podle přírody (tak se to tenkrát nazývalo) – zátiší, lidská figura,
hlava. Kreslení hlavy jsme začínali kreslením sádrových kopií římských a řeckých
soch, v další fázi jsme kreslili hlavy skutečných lidí, často spolužáků apod. Přestože
jsem dobře kreslil, když jsem něco měl vytvořit na skle, nešlo mi to. Například jsme
Chodba navazující na odbavovací
halu a schodiště k nadchodu
ve výpravní budově železniční
stanice Ostrava-Vítkovice
(foto Roman Polášek, 2016).
1 Akademie výtvarných umění v Praze, původní Akademie výtvarných umění v Praze;
Uměleckoprůmyslová škola získala zákonem z roku 1946 nový status a s ním také nový název Vysoká
škola uměleckoprůmyslová (VŠUP).
2 Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově – založena 1856, nejstarší sklářská
škola nejen v ČR, ale i na světě.
224
225
V
V
Change language