Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
V
chráněnými objekty z projekčního působení J. Dandy dokládá výzdoba výpravny vítkovického
nádraží vzepjetí českého pozdně moderního sklářského umění v průběhu
šesté dekády minulého století a současně uplatnění skla jako materiálu praktického.
Otevření velkých ploch stěn umožnilo dosáhnout prosvětlení poměrně do hloubky
komponované haly. Umělecká díla se přitom podřizovala architektonickému záměru,
jejich ambicí nebylo jej překonat nebo změnit. Přitom sklo výtvarných děl jen
částečně sehrávalo tutéž roli jako sklo fasád nebo světlíku. Například světelná konzolová
římsa pod reliéfem z drátoskla sloužila k osvětlení haly a tudíž měla výraznější
roli v rámci distribuce světla než samotný reliéf. Dekorativnost vstupů výtvarného
umění tudíž zůstávala součástí celkového záměru, který, podobně jako celá řada
jiných obdobných realizací, neměl ambici transformovat zvolený způsob řešení vztahu
výtvarného umění a architektury na výrazně vyšší syntetickou rovinu.
V V – předcházející dvojstrana
František Burant – Benjamin Hejlek,
panely reliéfu vypalovaného do
drátoskla v odbavovací hale výpravní
budovy železniční stanice Ostrava-
Vítkovice, 1967 (foto Roman Polášek,
2016).
Vladimír Kopecký, hodinová věž
v odbavovací hale výpravní budovy
železniční stanice Ostrava-Vítkovice
(foto Roman Polášek, 2016).
– následující dvojstrana
František Burant – Benjamin Hejlek,
reliéf vypalovaný do drátoskla
v odbavovací hale výpravní budovy
železniční stanice Ostrava-Vítkovice,
1967 (foto Roman Polášek, 2016).
V
V
150
151
V
V
Change language