Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

V
měli udělat tečky štětcem a komu se to povede, tomu se práce vypálí v peci. Byl
jsem poslední, komu se to vypálilo! Nikdy jsem ale třeba sklo nefoukal.
Studium bylo vysloveně umělecké, ale technika to samozřejmě provázela. Pro
mě bylo podstatné, že všude kolem byly sklářské hutě, kam se mohlo kdykoli vstoupit.
Těsně po válce, kdy jsem začal studovat, nebyly totiž kolem skláren ploty. I do
malířských a brusičských dílen jsem se dostal, a to už k práci, hlavně na prázdninové
praxi. Časem jsem objevil všechny půvaby i záludnosti skla. A tak jsem řemeslo zvládl
a dokonce ovládl.
Objevilo se v Kamenickém Šenově nebo později ve škole v Novém Boru 3 , kde jste
také studoval, ve výuce téma sklo v architektuře?
Architektura se nezdůrazňovala, ale já jsem již od dětství rád chodil do kostelů,
jako je chrám Svatého Víta, barokní kostel Kiliána Ignáce Dientzenhofera v Uhříněvsi;
v mém rodném Svojanově byl zase fascinující kostelík z poloviny 14. století
s nádhernými freskami. A postupně jsem navštívil mnoho dalších památek v celém
Československu, což mělo na mě vliv i co se týče vnímání prostoru a umění v něm.
V Novém Boru jsem zažil Stanislava Libenského 4 , který něco v souvislosti s architekturou
dělal. Vzpomínám na jeho státní znak, vytvořený ze skla skládaného do olova,
což je klasická technika chrámové vitráže. Libenský v Novém Boru vedl malířské
oddělení. Byl též ředitelem školy až v Železném Brodě, kam v polovině padesátých
let přešel.
Prý byly školy v 50. letech nějaký čas zavřené, protože se upřednostňoval těžký
průmysl.
V Boru byl ředitel RNDr. Jaromír Špaček, chemik. V Kamenickém Šenově to
byl Ladislav Havlas. Roku 1952 byla šenovská škola skutečně zavřena, důvody ale
neznám. V roce 1958 byla znovu otevřena jako pobočka borské školy. Ředitelem byl
opět Jaromír Špaček. Roku 1962 dostala šenovská škola znovu statut samostatné
instituce. Ředitelem se pak stal Josef Khýn, bohém a velmi energický člověk. Učil mě
v letech 1946–1948). Učilo mě mnoho významných osobností včetně Libenského.
Manželka Stanislava Libenského Jaroslava Brychtová založila oddělení Sklo v architektuře
v podniku Železnobrodské sklo – potkal jste ji také na škole?
Jaroslava vedla ateliér tavené plastiky, který se nacházel v jejich vile nad městem.
Ochotně nás zasvěcovala do tajů taveného skla a umožnila nám, abychom si
v jejích pecích tavili svoje pokusy. Svoji práci pro architekturu rozvinula pak excelentně
ve spolupráci se Stanislavem Libenským.
3 Vyšší odborná škola sklářská a střední škola v Novém Boru byla založena 1870.
4 Stanislav Libenský (1921 Sezemice – 2002 Praha), 1945–1954 vyučoval na sklářské škole v Novém
Boru, souběžně návrhář borského skla. 1954–1963 ředitel sklářské školy v Železném Brodě. 1963–1978
vedl po smrti prof. Kaplického ateliér skla na VŠUP. Získal ocenění z výstav v Bruselu, Sao Paulu
ad. Spolupracoval s manželkou – sklářskou výtvarnicí a sochařkou Jaroslavou Brychtovou zejména
v oblasti litého skla (založila oddělení Sklo v architektuře v podniku Železnobrodské sklo, pracovala
zde 1950–1964). Oba vypracovali řadu vitráží, výtvarně pojednaných dělících stěn, dekorativních mříží,
prostorových kompozic i reliéfů z plasticky modelovaných skleněných bloků. Cení se jejich novátorské
chápání vztahu sochařství, sklářství a architektury.
V
Vladimír Kopecký, variantní náčrty
řešení hodinové věže v odbavovací
hale výpravní budovy železniční
stanice Ostrava-Vítkovice, 1965
(soukromý archiv Vladimíra
Kopeckého).
Při Vašem pozdějším studiu na UMPRUM u profesora Josefa Kaplického 5 se téma
sklo v architektuře probíralo?
Profesor Kaplický vedl Školu monumentální malby a skla, tenkrát se neříkalo
„ateliér“. Monumentální malbou se myslela malba a umění vůbec především v architektuře,
např. mozaika, vitráže, pískované sklo, leptané sklo, dělící stěny. A Kaplický
sám dělal dost takovýchto věcí. Zdůrazňoval, že umění architekturu obohacuje,
ale musí se podřizovat určitým zákonitostem, aby se mohlo v rámci architektury
správně uplatnit.
Usiloval tedy o syntézu architektury a umění; přitom dnes se objevuje i názor, že
výtvarná díla byla často k architektuře jen „přiložena“.
Kaplický požadoval symbiózu. Někdy se to povedlo, někdy ne. Nebyly to jednoduché
úkoly, ale já jsem pro architekturu pracoval rád a poměrně hodně. A vždy
jsem myslel na symbiózu či chcete-li syntézu díla s architekturou. Také jsem se tím
živil, i když tyto zakázky nebyly zrovna dobře placené. Většinou jsem to nejen vymyslel,
ale i realizoval, protože právě realizace nesla peníze. Pouhým vymýšlením bych
se neuživil.
Pomáhal jste profesoru Kaplickému při některé jeho realizaci?
To nepřipadalo v úvahu. Ale jednou měl udělat pro Ostravsko pamětní desku
se jmény zasypaných horníků. Pro nával jiné práce to předal svému asistentovi Františku
Burantovi 6 a mně. Navrhli jsme tehdy desku, ale spíše ve stylu Kaplického, ne
v našem vlastním stylu.
U profesora Kaplického jste také dělal aspiranturu. Na jaké téma?
Tři roky jsem se zabýval hlavně leptaným a malovaným sklem. Při té příležitosti
jsem dostal úkol s Adrienou Šimotovou 7 , která byla aspirantkou u Kaplického přede
mnou, a s Františkem Burantem. Měli jsme navrhnout do československého pavilonu
na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu 8 tři mozaiky, které měly utvořit jeden
kompoziční celek: vlevo na téma Mateřství – matka s dítětem – František Burant,
uprostřed Mír – Adriena Šimotová a vpravo Muž a žena, to jsem dělal já. Nebylo to
jednoduché, každý z nás měl svůj osobitý výraz, ale bylo třeba dosáhnout jednotné
5 Josef Kaplický (1899 Vysoké Mýto – 1962 Praha), sochař, grafik, malíř. Od roku 1945 působil na UMPRUM
(pozdější VŠUP). Vychoval generaci mladých umělců a sklářských výtvarníků mj. F. Buranta, V. Ciglera,
J. Johna, M. Kerhartovou, V. Kopeckého, S. Libenského, J. Novotného, L. Olivu, Z. Strobachovou,
A. Šimotovou, F. Tejmla, D. Vachtovou, K. Wünsche. Ač nebyl vystudovaným sklářským výtvarníkem, měl
se sklem osobní zkušenosti a navrhl řadu realizací pro architekturu: např. dekorativní paneau pro čs.
výstavní pavilon ve Philadelphii, mramorové reliéfy Řeky v dvoraně Zemské banky v Praze, okna kostela
ve Vršovicích, záložny v Č. Budějovicích ad. Jeho synem byl architekt Jan Kaplický (1937–2009).
6 František Burant (1924 Železná u Berouna – 2001 Praha), grafik, sklářský výtvarník. Žák prof.
J. Kaplického (1947–1952). 1951–1960 Kaplického asistent na VŠUP v Praze, později odb. asistent pro
obor sklářské výtvarnictví (kresba), 1982 profesorem tamtéž. Jeho citivá grafické tvorba ovlivnila přístup
k problematice skla v architektuře. Typickými díly jsou např. mozaika pro EXPO 58 v Bruselu (zlatá
medaile), pískovaná okna pro pražský Dům módy a pro Františkovy Lázně. Spolupracoval se sklářským
výtvarníkem Benjaminem Hejlkem, experimentovali v nových technikách (např. sklo s vtavovaným
drátem ad.).
7 Adriena Šimotová (1926 Praha – 2014 Praha), grafička, malířka. Studovala UMPRUM/VŠUP v Praze
v ateliéru prof. J. Kaplického (1945–1950), 1953–1956 zde byla aspirantkou. Spolu s prof. Kaplickým
a dalšími umělci se podílela na tvorbě pro čs. pavilon na výstavě EXPO 58 v Bruselu. Získala řadu ocenění,
mj. Grand prix mezinár. bienále grafiky v Lublani (1979).
8 Čs. pavilon na EXPO 58 v Bruselu; F. Cubr, J. Hrubý, Z. Pokorný, 1956–1958.
226
227
V
V