Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

tektura – Verre et architecture – přivezli např. Francouzi velmi skrovnou kolekci
skla (skrovnou oproti kolekci naší, československé). Prostě velikost i úroveň návrhů
byla nesrovnatelná s tím, co jsme tehdy dělali my. Měli jsme relativně hodně zakázek
– a relativně velkého rozsahu. Bavil jsem se o tom s francouzskými architekty,
kteří tvrdili: „Nepotřebujeme umění v architektuře, protože my děláme umění tou
architekturou.“ Po sametové revoluci na dlouhou dobu zavládlo podobné myšlení
i v našem teritoriu.
Také například ve Francii platil zákon, podporující umění v občanské výstavbě. 12
Rozvoji umění v architektuře u nás nesporně pomáhala velkorysá státní podpora.
V Československu platilo, 13 že se z rozpočtu na každou veřejnou stavbu (a že se
tehdy stavělo hodně!) musí užít 1–4 % financí na umění. Proto se mohly dělat tak
úžasné věci. Ke konci roku za námi chodili architekti nebo investoři a prosili: „Udělejte
nám něco, my ty prachy musíme utratit!“ Takže práce byla.
12 KAROUS, Pavel. Umělecká výzdoba sídlišť v Československu 60.–80. let. Zprávy památkové péče 75,
2015, č. 4, s. 332–333.
13 Usnesení vlády Čs. republiky o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě č. 355
z roku 1965. Podrobně KAROUS, Pavel. Umělecká výzdoba sídlišť v Československu 60.–80. let, s. 334.
V
Skleněná mozaika s námětem
holubice míru podle návrhu Vladimíra
Kopeckého, realizace Ústředí
uměleckých řemesel, odbavovací hala
výpravní budovy železniční stanice
Havířov, 1962–1969 (foto Roman
Polášek, 2014).
Byl jste v té době někde zaměstnaný, nebo bylo možné být na volné noze?
Ano, to bylo možné. Sice s rizikem, že se člověk neuživí, ale nebyl to problém.
Vaši práci na vítkovickém nádraží předcházela velkoplošná mozaika se stylizovanou
letící holubicí na nádraží havířovském. 14 Teprve nedávno bylo toto dílo v odborné
literatuře identifikováno jako Vaše. 15 Byla technika mozaiky součástí zadání
soutěže, která na výzdobu nádraží proběhla?
Ne, nebylo to součástí zadání, protože pokud si pamatuji, jeden soutěžící dělal
klasický sochařský reliéf. Soutěž v Havířově jsem vyhrál. Většina účastníků navrhovala
ještě v duchu realismu, byl tam například oráč apod., a i když to dělali dobří
umělci, v tom prostoru to vyznívalo nesmyslně. Obecně však nutno říci, že realismus,
zpodobňování skutečnosti, byl po staletí základem každé výuky na cestě za
uměním. Realismus, to není žádné pejorativní slovo. Takový realismus Velázqueze,
jeho realistické Las Meninas, to je úchvatné veledílo, zázrak umění.
V Havířově jsem udělal abstraktní kompozici. Takové umění v architektuře by
mi však na začátku 60. let, v tehdejších poměrech, neprošlo, když by tam nebyl
aspoň náznak konkrétního tématu – a tak tam plave holubice. Holubice, to bylo
takové dobové klišé, dnes jsou klišé zas jiná… Tehdy mě v komisi hodně podpořil
významný malíř a sklář Jan Kotík, 16 který také dovedl o umění skvěle mluvit a psát.
Vylíčil komisi vše tak přesvědčivě, že nakonec vybrali mě. Dál jsem to už řešil s architektem
Josefem Hrejsemnou. Věděl, že jsem dělal mozaiku pro bruselský pavilon.
A ani nevím, že ta havířovská práce nebyla podepsaná.
Řešili jste vztah mozaiky k podhledu, který působí až op-artově?
Cítil jsem, že by tato pěkná architektura měla vrcholit dramatickým akcentem.
A tím je moje barevná mozaika. Nedělal jsem ji „obrazově“ (jakoby v rámu obrazu),
nýbrž je tvořena jakýmisi výřezy. Snažil jsem se, aby okraje (formát mozaiky) nebyly
rovné, aby tam byly úskoky – to je to jisté navázání na výrazný op-artový podhled
haly. Zároveň jsem však nechtěl, aby se mé dílo stalo jen jedním ze stylových prvků
prostoru, k tomu by mě architekt nepotřeboval. To by si udělal sám.
Skleněná mozaika se vyznačuje velmi krásnými barvami a blyštivostí. Čím jste se
inspiroval?
Blyštivost vznikala jak samotným materiálem – sklem, tak i vzorníkem barev,
které jsem sám vybral. Úhel štípání skla v tom nehraje podstatnou roli, ale mozaika
se tím štípáním jakoby impresionisticky rozechvěje. Italská mozaika byla vždy tvořena
z malých kousků, ale v Čechách a ve střední Evropě vůbec se mozaiky štípaly
i z větších kusů. Do úchvatné mozaiky svatovítského chrámu, kromě různých velikostí
14 Josef Hrejsemnou, Stavoprojekt Ostrava, železniční nádraží Havířov, 1964–1969.
15 Podrobně k mozaice GAVENDOVÁ, Marcela. Skleněná mozaika Vladimíra Kopeckého ve výpravní hale
havířovského nádraží. In Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2014, s. 101–106.
16 Jan Kotík (1916 Turnov – 2002 Berlín), malíř, grafik. Studoval UMPRUM u prof. Jaroslava Bendy
(1935–1941). Za války člen Skupiny 42. Od roku 1947 vedoucí vzorkových dílen a atelierů Ústředí lidové
a umělecké výroby (ÚLUV). Redigoval první tři ročníky časopisu Tvar. Roku 1952 perzekvován, věnoval
se kresbě a práci s tvarovaným sklem ve škrdlovické huti, kde ovlivnil rozvoj tvarosloví skleněné baňky
a hutnických pracovních postupů. Podílel se na expozici čs. pavilonu EXPO 58 v Bruselu. Práce ve
skle byly součástí jeho činnosti malířské a grafické. Experimentoval v oblasti skla hutnického, rytého
a barevných vitráží. Po okupaci roku 1968 emigroval.
230
231
V
V