Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
Pilotní svazek nové ediční řady odborných monografií se zabývá historií, architekturou, uměním, konstrukčním utvářením, materiály a dalšími aspekty řešení výpravní budovy železniční stanice Ostrava-Vítkovice, jedné z důležitých součástí ostravského železničního uzlu. Tato stavba z let 1964 až 1967, vyprojektovaná architektem Josefem Dandou, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu.
První blok knihy se věnuje architektuře po roce 1945 ve vztahu k železnici a výstavbě polanecké spojky. Právě na této trati vznikla výše zmíněná stanice, jejíž výpravní budovou se podrobně zabývá druhá část knihy, zaměřená na architekturu, uměleckou výzdobu, otázky památkové péče i kontext díla architekta Josefa Dandy. Třetí blok je výsledkem studia materiálového a konstrukčního utváření výpravní budovy, včetně příkladů nového využití drážních staveb. Tým vědců z Vysokého učení technického v Brně analyzoval železobetonovou konstrukci budovy. Ocelovou konstrukcí se zabývá kapitola, zpracovaná odborníky z Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Třetí kapitola, napsaná pracovníky Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR, se podrobněji věnuje možnostem modelování budovy technologií BIM a uplatnění těchto postupů v památkové péči. Čtvrtá kapitola, opět z prostředí ČVUT, představuje realizované konverze a revitalizace nádražních ploch a objektů. Závěrečný blok obsahuje rozhovor s bývalým přednostou stanice Vladimírem Kutým o provozu železniční stanice a dále rozhovor s malířem a sklářem Vladimírem Kopeckým o výzdobě vítkovického nádraží a procesu vzniku výtvarných děl.
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
V
III.1
Ověření stavu
železobetonových
nosných konstrukcí
a vlastnosti betonů
Ondřej Anton, Jiří Bydžovský, Petr Cikrle, Ámos Dufka,
Zbyněk Keršner, Hana Šimonová, Pavla Rovnaníková
V V – předcházející strana vlevo
Pohled na hlavní průčelí s kovovými
prvky a topnými tělesy Tesla z galerie
odbavovací haly výpravní budovy
železniční stanice Ostrava-Vítkovice
(foto Roman Polášek, 2016).
Prostor určený pro restauraci
v prvním patře východního bočního
křídla výpravní budovy železniční
stanice Ostrava-Vítkovice
(foto Roman Polášek, 2016).
Průzkum nosných konstrukcí objektu se soustředil zejména na ověření vlastností železobetonových
konstrukcí buď přímo vestavěných anebo těsně přiléhajících k hlavní
hale, jejíž nosná konstrukce je ze svařovaných ocelových nosníků. Tyto nosníky
byly pouze prohlédnuty z hlediska případných poruch svarů a koroze oceli, ovšem
vzhledem k jejich dobrému stavu nebyly podrobněji zkoumány.
O betonu a výztuži železobetonových konstrukcí z 60. let 20. století si lze udělat
relativně dobrou představu. V časové ose používání betonu s portlandským cementem
na našem území, která začíná reálně někde kolem roku 1870, 1 se již jedná
o období s rozvinutou technologií výroby jak monolitického, tak i prefabrikovaného
betonu. Kromě pokročilé teorie návrhu směsí pro výrobu betonu je zároveň rozvinut
i systém kontroly betonářských prací – například v roce 1963 jsou vydány nové
předpisy o kontrole betonáže přímo na stavbách, týkající se jak zkoušení vlastností
čerstvého betonu, tak i betonu ztvrdlého. 2 Kolem roku 1964 dochází k poměrně
významným změnám ve vyztužování železobetonových konstrukcí. Tradiční druhy
výztuže jako například Roxor, Isteg nebo Toros jsou od roku 1962 postupně nahrazovány
novými druhy výztuže typu Tor30, R30, R40 zajišťujícími lepší soudržnost mezi
ocelí a betonem. 3
1 SEIDLEROVÁ, Irena – DOHNÁLEK, Jiří. Dějiny betonového stavitelství. Praha: Česká komora
autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, 1999, s. 61.
2 ČSN 73 2003 Předpisy o betonových stavbách: Stavební kontrola betonářských prací. Praha: ÚNM, 1963.
Československé normy.
3 KOPECKÝ, Jaroslav – SOBOTKA, Miroslav. Výztuž betonových konstrukcí. Praha: Státní nakladatelství
technické literatury, 1964, s. 49.
170
171
V
V
Change language