Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

V
Landscape Festival
na Nákladovém nádraží Žižkov
(foto Michal Protivanský).
Rozvoj nevyužívaných ploch také řeší jejich negativní dopad na okolní území,
ať už ve formě přímého vlivu architektonické a urbanistické degradace prostředí
či bariérovosti (neprůchodnosti) – která je v případě nádraží obzvláště významná
– nebo ve formě nepřímého vlivu jako je pokles ceny nemovitostí, celkový odliv
financí z území vedoucí potenciálně ke zvýšení nezaměstnanosti, nárůst počtu lidí
bez domova, vandalismu a kriminality nebo degradace estetického cítění obyvatel.
U ne zcela opuštěných, jen ne zcela využitých železničních ploch jsou obvykle tyto
nepřímé důsledky méně citelné než u tradičních brownfieldů, nicméně rozhodně
nejsou zanedbatelné. V případě výpravní budovy železničního nádraží Ostrava-Vítkovice
a okolních ploch je možno několik z těchto negativních vlivů již v současné
době vysledovat a tudíž je tento úhel pohledu více než relevantní. Rozvoj nevyužívaných
ploch však často není automatický proces a je téměř vždy třeba něco pro něj
udělat. Zde přichází do hry jeden z častých faktorů komplikující kvalitní a udržitelný
vývoj, kterým je pasivita města v přístupu k dotčeným územím. Absence územních
a regulačních plánů pro takové lokality komplikuje pozici jak investorům, tak samotným
městům. Ta totiž často zahájí vyjednávání a prosazování svých zájmů ve fázi,
kdy investor představuje hotový projekt a tudíž v okamžiku, kdy každá změna generuje
nemalý finanční náklad. Je vhodné říci, že územní či regulační plán by neměl
být vnímán jako soupis zákazů a nařízení, ale jako dokument seznamující budoucí
investory či majitele s vhodnými zásahy na území a zároveň jako dokument, který
předchází názorovým kolizím mezi investorem, městem a jeho obyvateli.
Uvažujeme-li nad revitalizací železničních brownfieldů obecně, je důležité zaměřit
se na dva často protichůdné problémy. Prvním je upravení provozu nádraží
tak, aby netvořilo bariéru v rámci městského celku. Zde je častým problémem
rozsáhlé zázemí nádraží a především kolejiště, které je nicméně možné omezit,
případně překlenout nebo podejít. Druhým problémem, který je nezbytné řešit,
je potřeba zachovat architektonicko-urbanistickou kontinuitu místa. Ta je důležitá
pro utvoření vztahu mezi městem a jeho obyvateli. Dosažení kontinuity je možné
omezením demolic a konverzí stávajících objektů. Sekundárním pozitivním jevem
takového řešení je pak i nižší ekologická zátěž.
V konkrétním příkladu vítkovického nádraží by bylo jednoznačně vhodné zachovat
výpravní budovu, jejíž architektonické kvality jsou jednoznačně prokázány.
Za zvážení stojí i možnost zachování kompletního areálu jako celistvého architektonického
díla. Citlivé zachování budov a kolejiště s konverzí funkcí některých objektů
by navíc umožnilo opětovné větší využití nádraží pro drážní dopravu, jejíž nárůst
není možné v budoucnu vyloučit.
Existuje hned několik možností dalšího využití vhodného pro vítkovické nádraží,
které jsou v některých případech vzájemně kombinovatelné či na sebe navazující.
Lze uvažovat o dočasném využití stavby, což je jedním z nejlevnějších způsobů
jejího zpětného zapojení do struktury města. To napomáhá k vytvoření vztahu obyvatel
k příslušným plochám i objektům a pomáhá rozproudit diskuzi o jejich budoucnosti.
Vychází z představy Klause Overmeyera, který vnímá dočasné užití jako
katalyzátor trvalé změny. Jako příklad je možné uvést využití ploch a budov pro pořádání
kulturních a společenských akcí, pro komunitní zahrady, výstavy, letní kino,
fytosanační neboli dekontaminační park, provizorní kavárny, naučné či zábavné,
například pohádkové stezky a podobně. Toto je přístup velmi úspěšně využitý například
u výpravní budovy železničního nádraží Havířov, kde se v posledních letech
konaly série vernisáží, workshopů, hudebních produkcí, akcí pro děti a studenty,
filmových a divadelních představení a literárních večerů – a navíc zde fungovala provizorní
kavárna, nebo také u Nákladového nádraží Praha-Žižkov, kde se pravidelně
konají výstavy, festivaly, přednášky a mnohé další akce, či v případě nádraží Plzeň
Jižní předměstí, kde se podařilo prostřednictvím dočasného využití pro scénu nezávislých
uměleckých projektů objekt proměnit do podoby stálého kulturního centra
Moving Station. V případě nádraží Ostrava-Vítkovice existuje již s tímto způsobem
využití jistá zkušenost, neboť i zde v posledních letech (především jako reakce na
spory o statut kulturní památky) probíhají akce pořádané občany, kteří mají o nádraží
zájem a snaží se ho chránit, ale také zapojit do společenského života města.
Příkladem budiž kulturní a společenská akce Pecha Kucha Night 2014 uspořádaná
přímo v hale vítkovického nádraží, na kterou přišlo na 500 návštěvníků nebo výstava
instalace Hrán od Jana Zdvořáka. Za zmínku stojí i fakt, že od roku 2015 se také několik
nezávislých sdružení aktivistů snaží vyčistit interiér nádraží od graffiti a nánosů
letité špíny. Pozitivním, byť drobným krokem je i instalace regálu „knih do vlaku“
pobočky Knihovny města Ostravy na Závodní ulici.
Další možností je proměna jen části nádražního areálu či části kolejiště na
park, u které dochází k vzájemně prospěšné symbióze funkcí, kdy zelené plochy poskytují
příjemné prostředí pro čekání cestujících a nádraží zajišťuje parku rekreanty
a jistý veřejný dohled. Proměna nevyužívaných železničních ploch na park také pomáhá
řešit problém železnice jako výrazné bariéry, neboť park je z logiky své funkce
198
199
V
V