Nádraží Ostrava-Vítkovice. Historie | architektura | památkový potenciál

V
Jak jste se dostal k výzdobě dostavby významných skláren Kavalier v Sázavě? 25
Přišel za mnou můj kamarád Vjačeslav Irmanov 26 s tím, že uděláme na Sázavu
betonovou stěnu. A že by se tam mohlo objevit sklo. (On byl Rus, zpíval anglicky
v orchestru Karla Vlacha, byl i hercem, točil filmy s Vláčilem.) Ve své skice zkoušel
užití horizontálního kompozičního prvku. Já jsem do toho měl udělat něco z tabulového
skla, také v horizontální kompozici. Sklárny Kavalier vyráběly fantastické
skleněné roury. Tak jsem navrhl použít je a změnil jsem hlavní kompoziční prvek na
vertikálu. Zasadili jsme ty roury do takových výklenků, které svým tvarem ovlivňují
hru světla. Struktura šalovaného betonu bývá obvykle vodorovná. Mě napadlo, že
by se šalovalo svisle, k tomu bychom dali ty roury jakožto firemní výrobek a získáme
pěkný výsledek. Betonáři namítali, že se to tak nedělá, šaluje se vodorovně, ale že
to zkusí, a nakonec to vyšlo podle mých představ. Myslím, že tam všechno ladí dohromady
velmi pěkně.
S architektem dostavby skláren Kadlecem jste o návrhu diskutovali?
Architekta Kadlece jsem znal, ale on nám do toho nezasahoval. Nechal to na
nás. Doporučil jsem také, aby i znak firmy udělali ze skleněných rour.
Mělo to nějaký důvod, že jste hodně navrhoval pro dopravní, technické a průmyslové
stavby?
Byla to souhra náhod. I interiéry fabrik jsou krásné, skoro jak romantické hrady
a zámky – do těch jsem ale bohužel nic nenavrhoval.
Jistým uzavřením zlatých šedesátých let, ve kterých jste realizoval přibližně polovinu
svých návrhů do architektury, byla roku 1970 výstava současného skla, uspořádaná
Karlem Hettešem v pražském Mánesu při příležitosti sympozia Mezinárodní
organizace výtvarných kritiků a teoretiků AICA.
Hettešova výstava v Mánesu byla velmi slavnou a důležitou záležitostí. Zúčastnil
jsem se dosti kontroverzním objektem Čekání na Godotta. Byla to bohatá směs
skel, divoce pomalovaných. Mělo to (a stejně tak celá výstava) velký ohlas i v zahraničí.
Hetteš byl grand a takové velkolepé akce uměl pořádat.
Další část Vašich zakázek do architektury spadá již do normalizačních sedmdesátých
let. V souvislosti s technickými stavbami by bylo zajímavé zmínit výzdobu
vysílače v Praze 6 z roku 1974.
Vitráži ve vysílači jsem dal decentní formu přísné geometrie, realizované pískováním
v kultivované, jakoby měděné barvě skla, je to tzv. Elektrofloat (Spektroflo-
25 Výzdoba budovy skláren Kavalier, Sázava, 1968–1975, dochováno. Výroba skla v Sázavě sahá do
roku 1837. Majitelé, rodina Kavalierů (Kavalírů), získali i mezinárodní ohlas. V letech 1884, 1902,
1922 zbudovány další hutě. Pro druhé světové válce modernizace závodu (1947, 1968). Generálním
projektantem druhé etapy (1968–1974) Skloprojekt Praha, architektonické řešení arch. Jiří Kadlec (též
arch. řešení Skláren Bohemia n. p. ve Světlé nad Sázavou, 1966–1975). Urbanistické i arch. řešení skláren
Kavalier bylo ve své době velmi ceněno.
26 Vjačeslav (Václav) Irmanov (1919 Anapa, SSSR – 1995 Praha), sochař, hudebník, herec. Dětství
a dospívání strávil ve Finsku, kam emigrovali jeho rodiče. Od roku 1938 žil s rodiči v Praze. Studoval
sochařství na UMPRUM (1938–1939). Po zavření vysokých škol se stal zpěvákem a kytaristou. Vystupoval
např. v Orchestru Karla Vlacha (1946–1948). Zpíval hlavně anglicky swing, po jeho zákazu roku 1949
hudební kariéru ukončil, vrátil se k sochařství a věnoval se mu celý život. Občas hrál ve filmu.
V
Vladimír Kopecký, náčrt čelního
a bočního pohledu na hodinovou věž
v odbavovací hale výpravní budovy
železniční stanice Ostrava-Vítkovice,
výsledné řešení, 1965 (soukromý
archiv Vladimíra Kopeckého).
at). 27 Dílo je instalováno ve velmi utajeném prostoru, což je pochopitelné. Sám jsem
ho viděl na místě poprvé a naposled při osazování v roce 1974. Vyjímalo se v daném
prostoru velmi dobře. Jestli tam ještě moje vitráž je, nevím.
Volná díla, která jste od 70. let vytvářel z vrstveného skla, působí velmi prostorově
a „přísně architektonizovaně“. Tato díla vznikala jako konkrétní zakázky?
Já jsem perspektivu měl rád. Dělal jsem si to pro budoucnost. Neuživil bych se
tím. Nějaký kousek koupilo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Ale v roce 1984
jsem realizoval skleněné barevné výplně ve stěnách interiérů v pojišťovně Zwolsche
Algemeene v Niuewegeinu v Nizozemsku. To mi zavolali z Art centra 28 : „Máte
objednanou letenku do Nizozemska a tam vám něco ukážou.“ A ukázali – novou,
krásnou budovu. Architekt pravil, že někde viděli moji práci a že si přeje, abych tam
vytvořil něco ve svém stylu. Vrátil jsem se do Prahy a kreslil a kreslil. Pak jsem jim
to poslal – vše schválili. Když jsem nakreslil návrhy v měřítku 1:1, zrealizoval jsem
to pak ve skle. Naložili jsme asi 150–200 m 2 skla na auta a osadili jsme to na místě
v Niuewegeinu. Sice jsem měl pomocníky, ale stejně jsem to skoro celé dělal sám.
Když jsme to dohotovili, nizozemský architekt řekl: „Tohle je ideální symbióza umění
s architekturou.“
Z konce 70. let také pochází Vaše světelná plastika na exponovaném nároží bývalé
budovy ČKD na Můstku, postavené manželi Šrámkovými. 29
To byla soutěž pro vyzvané umělce. Vyhrál jsem ji se svou velmi jednoduchou
kompozicí, ve svém vlastním, originálním použití vrstvených skel a žluté barvy. S architektkou
Šrámkovou jsem začal po vítězství v soutěži pracovat na realizaci. Alena
Šrámková je významná architektka originálního chování a je velmi inspirativní. O každém
svém veledíle mluví jako o baráku. Jsem moc rád, že jsem ji poznal a mohl s ní
pracovat.
Mezi architekty slýcháme, že se tehdy občas účastnili architektonických soutěží
i pro forma, aby si vydělali peníze. Jak to probíhalo mezi výtvarníky?
V soutěžích jsme někdy dostávali skicovné, nebylo to nic moc, ale každá koruna
byla dobrá. Při soutěžích nás výtvarníky „uváděl“ architekt, vysvětlil vše po architektonické
stránce a představil naše práce, nebo je představil výtvarník sám. Pak
nám návrh schválili, nebo také ne. Když jsme dostali honorář, podělili jsme se o něj.
Vždy jsem toužil vyhrát. A neuměl jsem soutěž odfláknout. Nás skláře, když
jsme předkládali i vzorky ve skle, třeba model či detail v měřítku 1:1, to stálo nějaké
peníze. Sochaři na tom byli podobně. A bylo nepsaným zákonem, že umělec
úspěšný v soutěži dal tzv. bokem ze svého honoráře 10 % architektovi. Ten totiž,
přestože se podílel na adekvátním vyznění díla v prostoru, nebyl vůbec ohodnocen
nad rámec svých povinností.
27 Float (elektrofloat) je běžné sklo, které je na povrchu opatřeno tenkou vrstvou kovu. V 70. letech byly
Elektrofloat a Spektrofloat v architektuře oblíbeným materiálem.
28 Ideu vzniku Art Centra propagoval odborník v PZO (podnik zahraničního obchodu) Skloexport Ivo Digrin.
Art Centrum, čs. středisko výtvarných umění, vzniklo roku 1964. Cílem byl export výtvarného umění,
hledání forem prodeje, podpora experimentu a nových typů umění, navazování styků se světovým
obchodem s uměním, pro autory zajištění výhodných podmínek prodeje.
29 Bývalá budova ČKD, 1977–1978 Jan Šrámek a Alena Šrámková (PÚ VHMP, atelier 4). Světelný skleněný
objekt, 1979, dochováno.
236
237
V
V