Stáhnout PDF - Ostravská univerzita v Ostravě

se zčásti i jako pamětník k procesu normalizace. Hlavním tématem se jí ale stala „romská otázka“.Romská problematika se začala zkoumat ve Slezském ústavu v roce 1993, tehdy však Ninabyla znovu „odejíta“, tentokrát do důchodu; bylo jí 54 let. Stalo se to v souvislosti s personálnímizměnami na vedoucích místech ústavu v roce 1992 (přihlásila se tehdy také do konkurzuna ředitele ústavu) a se „zeštíhlováním Akademie věd“, kdy z nové Akademie věd ČR byl Slezskýústav vyčleněn.Znovu začínala a znovu hledala zaměstnání, nejdříve ve Slezské univerzitě v Opavě, alejejí úspěšná kariéra vědeckého pracovníka se naplnila v Ostravě. Na Ostravské univerzitě dosáhlapostupně až hodnosti profesora a zde se uplatnily i její organizační schopnosti ve vedení katedryhistorie Filozofické fakulty. Specializovala se na romistiku a po řadě studií se výsledkemjejí práce staly zásadní monografie o Romech v letech 1945–1975 na Ostravsku (1999) a obecnějšípro celé české země za období 1945–1989 (Praha, 2004), jmenujeme-li ty nejvýznamnější.Jubilantka v nich zdokumentovala etapy poválečného vývoje romské populace a politiku státuvůči ní i vlastní aktivity Romů a hlavně upozornila na celou škálu souvisejících problémůz oblasti jejich kultury a tradic včetně psychiky a vzorů chování Romů. Její práce patřík základním v oboru pro sledované období. Profesorka Nina Pavelčíková je pro svůj obor romistiky,který na fakultě založila, zapálená, opírá se o etnografické základy romské kulturya o svůj přístup nezatížený předsudky, ale spíš naopak ovlivněný empatií.Zvolené téma ji nutně vedlo i k promýšlení adekvátních metod práce i metodiky výzkumu,protože k romské problematice jsou prameny omezené, navíc v převážné většině pojímanéz hlediska společnosti, pro niž byli Romové svým způsobem života specifickou vydělovanouskupinou. Jubilantka proto pracuje i novými specializovanými metodami oral history nebosociologickými metodami.Ninu jsem poznala při nástupu do Slezského ústavu ČSAV v březnu roku 1969 ještě jakoProkešovou, jako zapálenou diskutérku jak o problémech výzkumu, tak o věcech veřejnýcha aktuálních. Myslím, že všichni, kdo ji znají, potvrdí, že se téměř nezměnila, a pokud snad, takjedině v tom, že přece již není tak zcela spontánní jako dřív. Stejně mohou kolegové dosvědčit,že nejen já a nejen jednou jsme ocenili i její kolegiální přístup a přímost v diskusích i jednání.Na tomto místě bych chtěla připomenout ještě jinou lidskou vlastnost, která dokreslujeosobnost profesorky Niny Pavelčíkové. Nina vždycky musela překonávat svůj zdravotní handicap,musela se vyrovnávat i se zdravotními komplikacemi svých nejbližších, ale nikdy to nevzdala,jako vlastně zřejmě nic ve svém životě, a vydobyla si na osudu své soukromé štěstí. Ale nebyloto úsilí sebestředné, naopak má dar podělit se a přenést pocit vzájemnosti na své okolí.Příběh jubilantky, renomovaného odborníka, jehož vědecká dráha byla nelehká a jehožvýsledky práce jsou v oboru nepřehlédnutelné, člověka, který je zapálený a vždy vehementněargumentuje pro své přesvědčení, a také vzácného přítele, je příběhem naděje, úsilí a překonávánípřekážek. Příběhem silné osobní angažovanosti.Přejme profesorce Nině Pavelčíkové, ať má stále tu neuvěřitelnou energii a prožívá dálsvůj příběh, ale raději již jen radostněji a v harmonii.Jana Machačová10