Stáhnout PDF - Ostravská univerzita v Ostravě

vané, jedna z nich je velmi energická a dokáže se výrazně prosadit mezi ostatními děvčaty.Třídní má celkem dobré zkušenosti i se spoluprací s matkami romských žákyň, které občasnavštěvují školu i mimo třídní schůzky. Neformální skupiny tohoto typu podle jejího pozorováníudržují kontakty i po absolvování školy, pokud žijí dále v blízkosti školy.Anketní dotazník určený žákům se realizoval z důvodů pochopitelných z kontextu nadvou posledně jmenovaných školách. V obou případech se ho zúčastnili všichni přítomnížáci osmých tříd. Obsahoval celkem sedm otevřených, obecně formulovaných otázek.Z odpovědí vyplynulo, že s výjimkou jednoho Vietnamce děti považují za svou mateřštinučeštinu. Z rodičů mluví s dětmi i mezi sebou také většina česky, pouze v jedné romské rodině(pocházející ze Skalice) se používá častěji slovenština. Rodiče vietnamského hocha používajídoma kromě mateřštiny i francouzštinu. (Uvedl, že sám rozumí zčásti i čínštině, není jasné,kde se s ní setkal). Romští žáci vesměs potvrdili odjinud známou skutečnost, že jejich prarodičeještě užívají romštinu a děti jim rozumí, i když mluvit romsky neumí (s výjimkou jednohohocha ze ZvŠ). Všichni žáci 8a ZŠ se učili anglicky, jeden z nich znal zčásti italštinu,jedna dívka uvedla také němčinu.Další otázky se týkaly vzájemných vztahů mezi dětmi. V této souvislosti jsme si zvláštěvšímali romských dětí, protože téměř všechny ostatní vypovídaly jednoznačně, že se ve školei mimo ni kamarádí navzájem se všemi spolužáky i sousedy. Romské dívky ze zvláštní školyuváděly jako své nejbližší školní kamarádky jak romské děti, tak i „gadže“, jeden Rom dokoncedával přednost kamarádům z řad majority. Ostatní děti neprojevily žádný negativnívztah vůči romským spolužákům. Na základní škole dva z majoritních školáků (jedna dívkaa jeden chlapec) jmenovali již zmíněnou Romku, tři hoši měli ve zvláštní oblibě svého vietnamskéhospolužáka. On sám uvedl, že ve škole i mimo ni má pouze české kamarády (což jezajímavé, neboť ve městě žije poměrně velký počet vietnamských rodin; ovšem jejich vztahyjsou zřejmě složitější, než jsme schopni postihnout). Mimo školu závisí kamarádské vztahydětí na prostředí, ve kterém se běžně pohybují – děti ze zvláštní školy pocházejí často z okolníchvesnic, v nichž se jen výjimečně v době výzkumu vyskytovaly romské či jiné jinonárodnírodiny. Na otázku po šikaně všechny děti odpověděly, že slovu rozumí. Děti ze zvláštní školytvrdily, že se s ní nesetkaly. Z žáků základní školy čtyři dívky a čtyři hoši uvedli, že byli jejímisvědky, není jasné, zda i oběťmi. V žádném případě však nesouvisela s etnickým původem.Poslední okruh otázek se týkal plánů dětí do budoucna. Podobně jako u rodičůi u dětí ze zvláštní školy se potvrdilo, že si neuvědomují, jakým je pro ně tento typ výukyhandicapem. Vyskytly se totiž vedle reálných plánů – jeden z Romů volí řemeslo tesaře, dívkykuchařku nebo číšnici či prodavačku - také plány značně nereálné. Jedna z dívek chce býtlékařkou, další dvě chtějí pracovat s dětmi jako vychovatelky, jiná chce být ošetřovatelkou.Stejný cíl měla ovšem i energická Romka z osmé třídy ZŠ. Její vietnamský spolužák vyjádřilpřání stát se manažerem.Uváděná sonda samozřejmě nebyla natolik reprezentativní, abychom z ní mohli činitobecnější závěry. Především se nám nepodařilo dost jasně prokázat, zda existoval v doběprůzkumu nějaký výraznější rozdíl mezi dětmi slovenských Romů žijícími v Ostravě a původnítradiční komunitou v Uherském Brodě. Vedení a jednotliví učitelé brodských škol343