Stáhnout PDF - Ostravská univerzita v Ostravě

Zdrojovou zemí, resp. prostředím, odkud většina Romů do Ostravy přicházela, byloSlovensko. Romské – „cikánské osady“ jsou hlavním zdrojovým prostorem romské poválečnémigrace do českých a moravských lokalit, včetně Ostravy.Většina romských imigrantů přišla do Ostravy z tehdejšího Východoslovenského kraje,a to 56,8 %, o mnoho menší procento – 17,5 % z bývalého Středoslovenského kraje,a stejné procento pak ze západního Slovenska. Počet imigrantů z kraje Východoslovenskéhobyl zde dokonce ještě o 17 % vyšší ve srovnání s jejich tehdy v tomto kraji uváděným počtemRomů.Podle uvedeného místa narození byla migrace Romů tedy největší z východního Slovenska– téměř 57 % tehdy hlášených Romů v Ostravě. Absolutně i relativně nejvyšší počtyromských rodin přicházely – a dodnes zde většinou žijí – z okresu Spišská Nová Ves (35 %)a z okresu Poprad (22,5 %). Šlo o výraznou řetězovou migraci příbuzensky i sousedsky spjatýchrodin i jednotlivců z několika cikánských osad převážně z těchto dvou okresů. Ménězastoupeni byli už tehdy imigranti z okresu Humenné a Prešov, jejichž relativní podíl koncemšedesátých let 20. století klesá, zatímco zejména z okresu Spišská Nová Ves stále postupněstoupal. 10Zcela jiná byla situace u olašských Romů/Cikánů (Vlachike Roma), u nichž nešloo dobrovolnou ani řízenou migraci, ale o násilné usazení v únoru roku 1959 (na základězákona č. 74/58 Sb.), o přerušení jejich předchozího nomádského, resp. kočovného života.Hodně olašských rodových skupin, patřících převážně do skupiny Lovare (koňští handlíři), sepohybovalo po Ostravsku již od začátku padesátých let. Muži provozovali tehdy ještě svétradiční řemeslo – obchodování s koňmi, založeném na znalosti koní, jejich léčení a následnémprodeji. Velká skupina těchto Lovarů přijela právě v době soupisu do Hlučína, kde mělav Ostravské ulici tábor, sestávající z pojízdných vozů a maringotek. I ona žila do té dobyspolečným způsobem života, charakterizovaným mnoha znaky endogamní rodové společnosti,s autoritou vedoucí osobnosti – vajdy, mujaĺa.Násilným usazením v únoru 1959 byla pak roztržena a rozdělena do šesti lokalit - doTřince, Příbora, Oder, Klimkovic, Komárova u Opavy a Hlučína, kde rodiny z této rodovéskupiny žily ještě pak dlouho i v maringotkách a vozech bez kol. Tato rodově spřízněná skupinaStojkovců, Kudrikovců a Rafaelovců žije zde dodnes, hlavně v samotné Ostravěa v Karviné. Jednotlivé rodiny se početně rozrostly, ale ani v nových podmínkách neztratilypocit dřívější soudržnosti, navštěvují se a provozují společně své, i když nové způsoby obživy.Stále se svým způsobem sami izolují nejen od okolní společnosti, ale i od ostatních Rumungrů,zde usazených romských imigrantů. Zatímco ženy z těchto olašských skupin ještěv šedesátých letech uchovávaly řadu projevů tradičního způsobu života – ve způsobu oblečení,stravě a hlavně ve specifice rodiny a příbuzenské skupiny (nipos), jejich muži se po vnějšístránce začali v nové situaci zdánlivě přizpůsobovat okolí – gadžům. Postupně změnili svůj10Příčiny tohoto stavu by hlouběji ukázal výzkum preference míst migrace jednotlivých lokalit v českých krajích,v závislosti na původním prostředí slovenských a tzv. maďarských Romů (což nebylo již v dalších letech realizovatelné).Jedná se však bezesporu hlavně o řetězovou migraci, v závislosti na spřízněných rodinách a rodovýchskupinách, které první migranty do daného prostředí českých krajů postupně následovaly (pozn. E. D.).322