Stáhnout PDF - Ostravská univerzita v Ostravě

čenstev napsal, že „je naše (české) živnostnictvo příliš lenivé a bezduché“ a nemá zájemo profesní pokrok a osvětu. 7 Součástí prakticko-pragmatického myšlení a postojů řemeslníkůbylo pravidlo „uč se, co tě uživí,“ z něhož plynul nezájem o obecné vzdělání a z toho zase„maloměstská omezenost“. Konzervativní byla i většina šlechty, podíl „pokrokářů“ mezirodovou aristokracií představoval jen asi 15 %, asi dvacet až třicet knížecích a hraběcíchrodin. Až na hrstku inteligence a nečetné podnikatele byla skoro celá společnost sklonkuagrární epochy konzervativní. Přechodné období, kdy radikální Josef II. vyžadoval všeobecnéa trvalé zvýšené úsilí, minulo sice zčásti v nadějích, ale i v tajeném odporu. Duchovní ruch,ale hlavně ve sféře materiálních zájmů, a snaha o pokrok vládly jen v protoindustriálníchoblastech, kde se napodobovalo a soutěžilo, a rozvíjela se tam třetí sféra ekonomiky, obchod,doprava, peněžnictví a služby, sféra komunikativních skupin, které pracovaly s informacemi,a učení – především k ovládnutí profesí – se tam stávalo nutností k dosažení úspěchu, kterýzačal být cílem. Tak vznikal „Handelsgeist“, soutěživost a snaha o prospěch, které rozvracelystarou idylickou rovnost v chudobě. 8 Podle Hosrova odhadu se v krkonošském podhůřívytvořila asi desetiprocentní skupina podnikavých a majetných, kteří si jako nákladnícia faktoři ekonomicky podřídili zbývající většinu.Uvedené skupiny, jak inteligence, tak příslušníků třetí sféry, zůstávaly celou první polovinu19. století nepočetné. To samozřejmě souviselo s nízkým stupněm specializace funkcíve stacionární společnosti a tím i nízkou úrovní profesionalizace (vykonávání jednoho hlavníhopovolání), o niž se příliš neusilovalo, často z nezbytí. S nechutí učit se a nízkým sebevědomím,plynoucím ze sociální pozice, souvisela tendence české populace, na niž upozorňovalkolem roku 1900 Albín Bráf: usilovat jen o podřízená místa bez odpovědnosti, ale také bezrozhodování, a špatně placená.Nezájem o učení a vzdělání trval v početných dolních vrstvách, jak už jsem se zmínil,až do konce 19. století, protože extenzivně rostoucí průmysl mohl při relativně nízké úrovničásti technologií stále zaměstnávat nekvalifikované „nové dělníky“, v poslední čtvrtině 19.století přicházející hlavně z venkova „za lepším“, vyšším příjmem, než měli v zemědělstvínebo při nestálé práci. 9 Obvykle ve druhé generaci přicházeli tito přistěhovalci na to, že kvalifikovanápráce přináší vyšší mzdu a snažili se získat průmyslovou kvalifikaci. Otvírání novýchmožností v rámci industrializace se hromadně využilo, dlouho a obvykle však při zachovánínavyklého způsobu práce – manuální dřiny, která novým mladým dělníkům nevadila, protožena ni byli zvyklí, ale přinášela vyšší životní úroveň, materiální vzestup, který se stal hromadnýmhlavním cílem, novou obecně vítanou možností. Zvlášť mezi polokvalifikovanýmdělnictvem bez potřeby učení zároveň stále převládala představa z 18. století, posilovaná pak7RAŠÍN, V.: Paměti dr. A. Rašína. Brno 1994. BRABENCOVÁ, J.: K otázce vývoje emancipačních snah českéhodrobného živnostnictva v 2. polovině 19. století. In: Hospodářské dějiny - Economic History 20/1992, s. 43–61.8HOSER, J. E. K.: Das Riesengebirge in statistisch-topographischen und pitoresken Übersicht. Wien 1803.9Technologie se v mnoha odvětvích výroby měnily jen pomalu. Horník nebo hutník se v průběhu své kariéry aždo prosazení mechanizace nemusel učit nic nového. MATĚJČEK, J.: Profesní a kvalifikační změny u dělnictvav hornictví a hutnictví železa v českých zemích za kapitalismu. Slezský sborník 1/1977, s. 1–22.130