Stáhnout PDF - Ostravská univerzita v Ostravě

železo a ocel na polotovary a zčásti též na tovary, v tom i zbrojní, ve vlastních zpracovatelskýcha strojírenských dílnách. V tomto ohledu položil základní pilíře na cestě k válcovánípancéřových desek tím, že přesvědčil majitele a podílníky VHHT, aby financovali v letech1887-1888 nejprve výstavbu moderní slévárny oceli (Gußstahlfabrik) a kovárny, vybavené naanglický způsob výkonným hydraulickým lisem.(4) V těchto záměrech P. Kupelwiesera určitě hodně inspirovala prohlídka největšíněmecké ocelárny a dělovky, Kruppových závodů v Essenu na podzim roku 1884. Podlejeho vzpomínek byl k ní dokonce osobně pozván, jeho paměť selhala pouze v tom, že jehozápis, uložený v archivu VHHT, tuto návštěvu mylně datuje do roku 1888. Jeho hostitelAlfred Krupp (1812–1887) byl již více než rok po smrti. I když fa Krupp své provozy málokdyněkomu ukazovala, zvláště ne cizincům, v jeho případě se mu dostalo skutečně mimořádněvstřícného přijetí a také cti, že mu závod „velmi podrobně“ ukázal sám majitelův jedinýsyn Friedrich Alfred Krupp (1854–1902). Důvod tak neobyčejné ochoty vyšel najevo,když byl za svého pobytu v Essenu hned třikrát pozván do věhlasného sídla rodiny Kruppů,do vily Hügel, k osobní rozmluvě s tehdy pětasedmdesátiletým Alfredem Kruppem. PodleKupelwieserova prvního dojmu vypadal starý Krupp „ještě dost svěže,“ sám se však cítil natolik„vysílený“, že přijal svého hosta na lůžku. „Záhy jsem mohl seznat,“ vzpomínal pozdějiPaul Kupelwieser, „k čemu směřovalo moje pozvání… Starý pán mi sdělil, že nepovažuje svéhosyna za schopného dále vést po jeho smrti jeho velké závody a pomýšlí proto získat syna svéhov Rakousku usídleného bratra, pana Arthura Kruppa z Berndorfu, jako svého nominálního dědicea nejvyššího vedoucího svých závodů.“ 5 Ze stejných důvodů hodlal Alfred Krupp prověřitosobu Paula Kupelwiesera, neboť hledal k Arthurovi profesně zdatného spolupracovníka provedení ocelářského resortu firmy. To se potvrdilo, když o několik měsíců později vyslal doVítkovic v doprovodu synovce Arthura svého syna Fritze, aby si prohlédl tamní železárnya předběžně sondoval Kupelwieserův postoj k možnosti vstoupit do služeb fy Krupp. Kdyžpak 12. července 1885 vyslechl Fritzovu (zřejmě positivní) zprávu o jeho ostravské misi,zaslal 15. července 1885 Kupelwieserovi písemnou nabídku, aby za velmi lákavých podmínek(s ročním platem 80 000 M ve srovnání s vítkovickým celoročním příjmem 24 000zlatých = ca. 48 000 M) zaujal místo technického ředitele v essenské prokuře. 6To, že Kupelwieser tomuto svodu nakonec nepodlehl a zůstal ve VHHT, souviselo doznačné míry s jeho vypjatou profesní ctižádostivostí pozvednout také Vítkovice v prvořadourakouskou ocelárnu a ve velkém tu vyrábět rovněž válečný materiál. V tomto přesvědčení hoposílilo i vše, co shlédl v essenské továrně: její vysoké výkony na poli slévání, kování a válcováníoceli a stejně tak i zbrojní produkce. Sám pomýšlel nejprve na válcování pancéřovýchdesek, jež muselo rakousko-uherské námořnictvo až dosud dovážet z ciziny, a asi z toho důvodutaké zavedl na toto téma řeč při své rozmluvě s Alfredem Kruppem. Nepochybně hok tomu podnítilo i to, že mu dal mladý Friedrich Krupp při prohlídce továrny nahlédnoutdo ještě zdaleka nedobudované válcovny kompaundních pancéřových desek, jež se tam5KUPELWIESER, P.: Kurzer Umriss, s. 2–3; KUPELWIESER, P.: Aus den Erinnerungen eines altenÖsterreichers. Wien 1918, s. 161–162;. JINDRA, Z.: Když Krupp byl dělovým králem, s. 452 (v tisku).6KUPELWIESER, P.: Aus den Erinnerungen, s. 165-166.99