ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

projevy (schématická srdíčka, květinky na jedné straně, nebo obrázek princezny na straně
druhé)- pak jde spíše o úroveň určité imaginární projekce, blížící se zde částečně tomu, co pro
písmo odmítal V. Penc jako ono soustředění se na sebeprezentaci; druhou podobu představuje
to, co směřuje spíše k symbolické introjekci, zde jako zařazení se do rodinné struktury (nebo
do skupiny kamarádů), identifikace se s nějakým řádem- tak postupovala Alenka, když spíše
ledabyle či chvatně (zaměřena na jiný aspekt než vykroužení tvaru) opakovala základní rysy
AEN pro celou rodinu, pro všechny své lidi.
Znamená to tedy, že se v případě psaného jména nejde většinou "dovnitř", do jeho struktury
a že se hlavní identifikačně interpretační činnost odehrává prostřednictvím jeho vztahování jako
celku k různým psychickým kontextům? Zřejmě tomu tak nemusí být a jméno se může
nevědomě analyzovat a vztahovat po svých písmenech k písmenům jiných slov textů, někdy
slov také veledůležitých. (Jde opět o problém nadměrně silného obsazení jména, investice do
něj, zde od jeho písmen.)
G. Pommier (1993, s. 273- 278) např. cituje analýzu holčičky Roberte- Françoise, kde jsou
její chyby v "R" propracovány do mnoha fonologických, písemných a grafických detailů,
korelujících s detaily rodinnými a genealogickými. Toto písmeno "R", které vynechala při
vyslovení svého jména před terapeutem (které ale přidávala navíc všude jinde), mělo být
spojením mezi otcem ("pčre") a matkou ("mčre"), přičemž se zde (vedle mnoha dalších
souvislostí) rozehrávala jeho dvojí podoba: hláskovaná jako jména písmene (p'r, m'r čti "perre",
"m-erre", tedy stejně jako "pčre", "mčre") a jako písmene uvnitř slova (kde toto
písmeno se "zlou povahou" údajně "nechtělo dát ruku", tedy vázat se s "o" a s "i": své vlastní
jméno vyslovila jako "obe'te- f'ancoise").
Zajímavé, ale příliš zkrácené údaje a nedostatečně vysvětlené interpretace nabízí Bergčsův
text (1994, zejména s. 350- 351). Ve sborníku prací o jedné skupině nečtenářů (Préneron, C. et
al., 1994) dává autor do souvislosti dvě zvláštnosti vzorku (zkoumaného různými badateli).
Jednak, že tyto děti netřídily jako ostatní: místo obvyklého rozdělení karet buď podle druhu
zobrazeného předmětu, nebo podle jeho barvy, nebo podle jeho velikosti zkoušeli nečtenáři
(autoři se vyhýbají termínu "dyslektici") sestavit tabulku o třech vstupech, kde řádkám
odpovídal např. druh, sloupcům barva a uvnitř políček ještě velikost (např. velký zelený svetr,
střední zelený svetr, malý zelený svetr; velká zelená květina, střední zelená květina, malá
zelená květina...). Někteří jiní autoři než Bergčs interpretovali tuto tendenci, při zvážení
dalších informací, jako povahový perfekcionismus, korelující s odmítáním vynechat řadu
písmen s gramatickou funkcí pro čtení ve francouzštině. Bergčs zde uvažoval analogicky, ale
psychoanalytickým směrem: děti se podle něj možná obávaly zpochybnění celku karet výběrem
jen podle jednoho kritéria, ztrátou paměti toho, co mělo být vyloučeno, včetně zbývajících
dvou kritérií; tabulka tak prý představuje jakousi obrázkovou úplnost, nevytěsnění
figurativnosti, již citovanou heraldiku.
Je pravda, že v tabulce jsou všechna kritéria a jejich operace simultánně zachovány, asi jako
když se počítané prvky odškrtávají (viz jednu naši poznámku pod čarou)- s tím by se zdál jít v
naší interpretaci i symptom, uváděný ve sborníku, že tyto děti, ač naprosto nejsou dysfatické,
mají větší potíže s vysvětlováním toho, co s materiálem provádějí: tedy s jakousi sukcesívností
zpočátku neuspokojivých kroků (dokud algoritmus, vlastně normální diskurs s jeho linearitou,
nedojde ke svému konci), proti níž staví opatrnou či perfekcionistickou simultaneitu, známou
nám mj. též z konceptu "vnitřní řeči", s jeho grafickou zkratkovitostí?
Druhou velkou zvláštností nečtenářů podle Bergčse bylo to, že někteří údajně nebyli s to
pojmenovat své příbuzné a např. říkali "ten s modrým autem" místo "strýček Karel".
Jmenování podle Bergčse souvisí s ostenzí, s ukázáním, tedy s vyčleněním russellovské
partikulární věci, tedy s přímým označením, zatímco deskripce ("ten s modrým autem") je
odmítnutím tohoto ukázání a krokem k zachování všech kritérií jako v případě klasifikace,
162