ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

RŮZNÉ ÚHLY POHLEDU
Pauel dal gest ploscoucich zemu Wlah dal gest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu se
duema dusnicoma boguceu a sedlatu.
Text, připomínající výplod zaostávajícího žáka, je podle Vachka zapsaná "prvá souvislá
česká věta" (v zakládací listině litoměřické kapituly) a znamená v moderní verzi: "Pavel dal
jest (v) Ploškovicích zem'u (zemi); Vlach dal jest Dolás (v Dolanech) zem'u Bogu i sv'atému
Ščepánu se dvěma dušníkoma (poddanými), Bogúčejú a Sedlatú (jména oněch poddaných)."
(Vachek, 1942, s. 181).
Použitý pravopis, pracující pouze s latinskými písmeny bez jejich sloučení do spřežek nebo
vybavení diakritikou, je nazýván primitivním. Můžeme si představit ještě primitivnější: např.
předoddělovánímslovmezerouvbritskýchstředověkýchklášterech. Vedle mnoha dalších
epistemologických předpokladů vyžaduje tento zápis velké sociálně praktické okolí- např. aby
existovala potřeba a zvyk instituce listiny , z níž zazní vždy stejná řeč, která kdykoli vyvolá
kdysi dané slovo.
Ukázce přidělujeme exemplární význam: umisťuje písmo do řádu historické invence, a nikoli
odkrytí něčeho existujícího. Že je jedno řešení (viz moderní zápis) přesnější, méně primitivní
než to druhé? Jistě, ale i to bezpochyby fungovalo. E. Ferreirová (1988, s. 65- 68) hovoří v
této souvislosti o rozdílu mezi systémem reprezentace, jehož konstrukci je třeba postupně
pojmově pochopit (a to je pravopis), a mezi jednoznačným kódem, jemuž se stačí naučit (to je
podle ní např. Morseova abeceda, pouze převádějící vypracovanou abecedu, systém
grafémizace mluveného, do jiného média, bez jakýchkoli změn).
Tento pohled na čtení/psaní začíná převládat, byť ne u všech skupin odborníků. I v rámci
něj, v rámci uznání konceptuální obtížnosti a historičnosti, invenčnosti se různé skupiny
zainteresovaných osob liší. Vezměme si např. výraz o "prvé souvislé české větě" i u takového
mezi lingvisty vyjímečného zastánce specifiky písma jakým je J. Vachek: že písmo musí
zaznamenávat mluvenou řeč, tedy to, čemu se říká věty, je stálou představou lingvistů, která
omezuje reálný status písma- antropolog J. Goody (1979, 1994) kupříkladu upozornil na z
větných kontextů vytržené výrazy a jejich formální redistribuci v seznamech, tabulkách a
matricích, stejně jako na úlohu písma pro vznik metajazyků o řeči a mluvených větách- pro
vznik lingvistické vědy samé (gramatiky) a pro vznik logiky, abychom jmenovali jen některé.
(Viz k této otázce dále v textu mj. poznámky ke koncepci mluveného vs. psaného ve Stručné
mluvnici české B. Havránka a A.Jedličky.) Ve škole je přitom už od první třídy nápadný zájem
dětí o předtištěné papíry a formuláře všeho druhu, který později vrcholí v byrokratických
záznamech part (s prezencí, trestnými body, šiframi, zkratkami aj.) 1 .
Které jsou tedy ony avízované skupiny odborníků, zajímající se o čtení/psaní? Pokud
podáme jejich pozice místy zkarikovaně, činíme tak v zájmu větší názornosti v résumování
odborné literatury a ve vyjasňování naší pozice etnografické.
Skupiny odborníků, z jejichž textů vycházíme, jsou: historici a antropologové písma;
lingvisté; autoři tzv. metod a didaktici- elementaristé; výzkumníci- psychologové, zejména
kognitivní, psycholingvisté, ale i psychoanalytici, a dále specialisté na dyslexii.
1 Nevyjasněný problém pro některé zajímavé etnograficky orientované výzkumy, zvláště ty, které bojují proti
dominanci jedné, oficiální až státní gramotnosti ("literacy") nad druhou, představují právě podobná fakta. Tak
např. D. Barton (1996) rozlišuje vernakulární gramotnosti ("local" a "everyday" v rodině) od dominantních
(oficiálních a institucionálních, ze školy, církve, obchodu a světa práce)- neukáže a nevysvětlí se přitom ale,
nad empirické konstatování místa fungování, zda a proč oběti dominance s rozkoší používají tyto "dominantní"
grafické nástroje pro sebe. Tato kritika se částečně vztahuje i na Lahireovu práci (1993) - viz dále v textu.
62