ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

zombíka, princezny aj.) nebo spíše ikonickou (např. srdíčka). Čas od času, zejména na konci
ročníku, se objeví milostné psaníčko (psaly ho prý kamarádky ze třídy za dosud méně
gramotnou spolužačku):
Tím hlavním, co děti chtějí umět psát (a některé to umějí předem), bývá podpis. Další
poměrně zastoupenou grafickou aktivitou (která může mít zajímavé kognitivní efekty) jsou
sbírky, jejich sestavování, pořádání a někdy i přetváření v knihu- např. při vystřihování a lepení
objektů zájmu (pejsků a dalších zvířátek, filmových a zpěváckých hvězd aj.) z různých časopisů
(vznikají tak určité katalogy).
Freinetovské zkušenosti ovšem dokazují, že i když psaní není nijak vyhledávaným způsobem
komunikace, lze produkci psaných textů ve třídě (a mezi třídami jako korespondenci)
zorganizovat (viz Chartier- Hébrard, 1990).
Z hlediska čtení je situace více nejasná: kupodivu i některé dobré čtenáře (ty, kteří zvládli
číst poměrně plynule nahlas) další četba neláká- je jejich dovednost ještě málo rozvinutá na to,
aby měli z textu požitek? Zde se možný vyskytuje určitý "gap", mezera, která brání dalšímu
rychlému postupu v umění číst. Při dosahování výše zmíněné úrovně, osvojení si čtení/psaní
(byť ne jeho snadného používání) se mohou uvnitř tohoto úkolu vyskytnout různé varianty.
Zdá se, že písmo, ta záhadná věc, jiná než obrázek, láká, jak jsme již řekli, většinu dětí samo o
sobě- bez ohledu na možný praktický zisk (např. něco nového si přečíst), když pomineme např.
zisk sociálně identitní (umět číst jako dospělý, umět se podepsat). Někteří žáci ovšem mohou
situaci prožívat jako neúspěch a tedy demotivujícím způsobem.
Psychoanalytická teorie Pommierova (1993) situuje tyto potíže do oblasti fóbie z písma- je
to bezesporu jen jedna z teorií dyslexie, ale zajímavá natolik, že se k ní později vrátíme (v části
"Písmo versus obázek"). Vedle skupiny takto neúspěšných by však možná stálo za to zjistit v
budoucnosti, zda neexistuje skupina neúspěšných, či provizorně neúspěšných, protože jaksi
zklamaných.
Práce Ferreirové ukazují postupné, psychogenetické zmocňování se konceptu písma,
přičemž dítě musí odvrhnout řadu svých hypotéz: např. hypotézu slabikovou (představu, že
každý znak, grafém, vyjadřuje celou slabiku); jiný příklad- dítěti se ukáže zápis "gallito"
(kohout) a žádá se po něm "gallina" (slepice), Mariana ji však zapíše s méně písmeny jako
"gall"; když se po ní chce "pollito" (kuře), holčička napíše ještě menší, ale se stejným kořenem
"gal" (Ferreiro, 1988, s. 33). Vnucuje se pak otázka, jestli bychom se na podobná pojetí neměli
dívat i jako na návrhy jiných písem: např. sylabické písmo skutečně existovalo a fungovalo
("Rzlštn tt vt j njlpšm dkzm tt pznmk." 4 ); podobně, ono uspořádání kohouta, slepice a kuřete
podle principů velikosti a příbuznosti představuje v grafickém, speciálně v taxonomickém
ohledu logičtější variantu než mluvená řeč. Je proto možné, i když námi naprosto neověřené,
že by děti mohly být v určitém okamžiku zklamány z odmítnutí svých docela zajímavých
principů nebo na nich trvat, což se pak jeví jako neúspěch a nebo je i sledováno úbytkem
motivace. Ferreirová s Gomez- Palaciovou (1988) samy tvrdí, že slabiková fáze na učitele
často působí jako patologické vynechávání písmen.
4 Příklad vymyšlený Gelbem (1973) a citovaný Pommierem (1993, s.119).
67