ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

písmene (např. čárka, hůlka, bříško, oválek, klička, ocásek); v jakém pořadí realizovány, trasa;
zákaz přerušení trasy nebo gesta, piš jedním tahem; -miniaturizace vzoru; -obtahování vzoru a
kopie; -psaní do vzduchu;
-velké a malé písmeno; -tiskací a psací verze, přepsat tiskací na psací; -odpovídající hláska; -
diakritika: tečka, čárka a kroužek, háček nad písmenem (specifický problém a časté chyby
žáků: v krasopise nepatří diakritika do jednoho tahu s vlastními písmeny, ale je značena zvlášť,
jinak tomu bývá v dospělých rukopisech), diakritice odpovídající délka nebo změkčení hlásky;
-dodržování sklonu (šikmý sklon kontrolován většinou jen při osvojování vzoru; častěji
opravován nestejný sklon písmen);
-vázání písmen, orientování se ve špičkách (franc. školáci učeni tvary písmen s vázáním,
např./o);
-spontánní dětské napodobování psacího psaní nebo kopírování jim nečitelného vzoru (např.
z nadepsání obálky sešitu učitelkou);
(- souhrně učiteli rozlišovány tři druhy úkolů vzhledem ke třem druhům vzoru: opis [psací
vzor]; přepis [tiskací vzor]; diktát [verbální, fonetický vzor];)
(BLOK ČTENÍ/PSANÍ V ÚZKÉM SLOVA SMYSLU)
Písmena/hlásky (termín "hláska" dětem méně známý než "písmeno")
-tvar písmene: odlišení od podobných (zde z hlediska čtení a jeho rizik, např. převracení
vertikální [b/p] a horizontální [b/d]);
-tvar v podobách předmětu, většinou fixovaného současně foneticky přímo (nejčastěji první
hláskou slova) nebo asociací, tj. kaligramy: u ve tvaru umyvadla, c ve tvaru měsíce
couvajícího, had syčí (písmeno s jako tvar hada, hláska s jako onomatopoické sloveso);
vzácněji tvar sám bez fonetiky: Q jako jablíčko s vylézajícím červem (zde podepřeno
etymologií a ideologií "našeho"/"cizího" písmene, našeho jablíčka s cizím červem, s možností
vlastní náhrady kv); -zobrazit nejrůznější písmena pantomimicky, tělem (jako v "Pojďme si
hrát": Á Ŕ Ý Ť [námi použitá diakritika zde zobrazuje hlavu dítěte]); -vyhledání písmene v
textu, zakroužkování (případně rozlišení: všechna a zakroužkovat, všechna o podtrhnout), k
tomu nutné čtení (nefotit celý odstavec očima naráz, ale probírat ho systematicky po řádkách);
-jméno písmene: á, ó, em..., s vyjímečnou etymologií (naše/cizí; s narážkou na Husovu
reformu diakritiky);
-hláska písmene/písmeno hlásky: u samohlásek krátké nebo dlouhé a, o, u souhlásek
izolovaně vyslovováno většinou jako neznělé (m) e ; zvedání učitelkou vyvolaných písmen;
rozlišení samohlásek a souhlásek, etnolingvistické poučení a fonetická demonstrace (zpívání
samohlásek, sssyčení); zvědomnění artikulace, neslyšné produkování hlásek autorem a jejich
odezírání adresátem, někdy spojování kódů (o jako kolečko grafému a jako kolečko nastavení
pusy; situace angína: říct panu doktorovi á- viz Veselou abecedu s. 3); hláska/písmeno ve
funkci slova, smíšené texty ([nakreslený Spejbl] a [nakreslený Hurvínek], viz Veselou
abecedu); brzký přechod na slabiky (neučí se písmena abecedně, ani pojem abecedy; ani ne
všechny samohlásky a pak souhlásky: samohlásky samy netvoří slabiky a delší slova, proto po
a hned m - viz Veselou abecedu);
-živá abeceda (ve smyslu náslovných hlásek), zobrazení všech písmen na principu
začátečního písmene/hlásky slova, podstatného jména obecného (I->Indián nakreslený); někdy,
vzácněji, podstatného jména vlastního (Amálka) (pojem podstatného jména nevysvětlen, u
vlastního jména vyzdvižen pravopis, tj. velké písmeno);
-další akrofonie, slova na hlásku/písmeno: probudit se při vyslovení takového slova (oprava,
když procvičovaná hláska na jiném místě slova); přitom často vysvětlení sémantiky učitelkou
vyslovených slov; slova často prezentována po sémantických paradigmatech (rostliny vs.
zvířata, chlapecká vs. holčičí jména); vymyslet, říct slova na hlásku/písmeno (kontrolována
98