ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

imaginární aspekt zůstává: citovaný autor to řeší až příliš rychle zavedením obrazu (plátna ve
smyslu malby), kterému připisuje úplnost a nehybnost, fascinující oko (Guy, 1993, s. 27- 30).
Vidíme, že vztah písmo vs. obrázek může být složitější, než se zdálo, a ne vždy jasný; nicméně
se v dalším textu pokusíme ukázat výhodnost této polarity.
Písm(en)o a jméno
V předchozí kapitole jsme uvedli názor A. Leroi- Gourhana, že k fonetizaci písma byl
důležitý jeden zvláštní jazykový materiál: zápisy počtů, číslovek. Podle teorie psychoanalytika
Jacquesa Lacana (1961) (i podle údajů některých antropologů a archeologů s historiky) má
významnou roli další zvláštní materiál: vlastní jméno. Lacan ho přibližuje k existenci oněch nám
známých (z počítání, ale i z poznámky o stylu) čárek, zářezů, tahů, črtů, o nichž se někdy tvrdí,
že představovaly přiřazující zobrazení, model jednotlivých exemplářů něčeho, jejich
identifikaci, nebo které tak slouží dodnes (nejen ve škole, ale třeba na účtu v hostinci).
Existuje- na první pohled- nějaká možnost, že by se na tazích mohly společně podílet obě
problematiky, počtu i jména? Počet se zdá abstrahovat z obrázku (třeba zvířete), z objektu
setkání nebo z události jen jeden rys, vlastně pouhou existenci či nastání, které je pak
sumarizováno do výsledné frekvence, do číslovky (jednoznačně přečtené); jméno jako by
naproti tomu mělo držet tuto existenci oddělenou od ostatních, být nezrušitelnou pečetí
individua, výrazem jeho identity se sebou samým (Jana je přece Jana a nikdo jiný). Copak ale
načítání nepotřebuje stejnou distinktivnost čárek, jejich unárnost (v množinové terminologii),
aby k unifikaci do výsledku mohlo dojít? Čárky, které jsou zcela stejné, ba raději tažené
ledabyle (jejich stejnost je v tom, že žádná z nich nic nezobrazuje a vyjadřuje stejně abstrahující
přiřazení), lze sečíst jedině při jednotlivosti (vyjádřené mezerami) a různosti přidělovaných
jmen během říkanky číselné řady, uvedením čísla a škrtnutím; mohli bychom říct, s odvoláním
na seznam Dona Giovanniho, že "čárka" Jana není "čárka" Zuzana.
Pokusme se však nyní o určité zpřesnění a rozvinutí problematiky jména (číslům se věnovat
nebudeme). Centrálním pojmem pro vztah vlastního jména k písmu je Lacanovi písmeno
(písemnost a písmenkovost jména je také jeho originálním přínosem k této věčné a stále
nerozřešené lingvistické a antropologické tématice). Představme si- v linii výše naznačených
úvah- místo čárek různé značky, které se svým tvarem liší. Tyto znaky, vzdálené obrázku
stejně jako čárky, byly nalezeny v různých obdobích, dokonce v paleolitu, a i na egyptských
keramikách, ještě před svým použitím v hieroglyfech; uvnitř vývoje písma jako takového pak
podobné značkovosti odpovídá zjednodušení ideografických prvků, nebo i jejich
nezjednodušení, ale použití pro fonetický účel (např. obrázku sovy pro hlásku "m" v
hieroglyfech). Značky podle Lacana čekaly jako kód grafických rozdílů (mohly nést jiný
symbolický smysl, který někdy neznáme) na záznam fonetických, fonologických rozdílů řeči;
většinou jako značky cizí, přejaté jiným jazykem, který se chtěl zapsat- je to patrné na nic
neznamenajících jménech písmen (alfa, beta, gama nic řecky neznamená a jen odkazuje k
semitským alef, beth, gimel; říkat jedné čárce Jana, druhé Zuzana možná nebylo tak absurdní;
a kupodivu, když hláskujeme pro větší zřetelnost nějaké slovo, často používáme akrofonií
vlastních jmen).
Lacanovi nejde o to, aby z existence jmen písmen vyvozoval, že se vlastní jména obecně
vážou k písmeni (uvidíme dál, že vlastní jméno ho zajímá hlavně jako osobní jméno)- jméno
písmene ale ukazuje, že písmena existovala jako samostatné objekty, nenapodobující tvar
objektů světa, ale vážící se svou abstraktností k jiným znakům či značkám stejného typu. V
tomto momentu šlo o jakési čtení znaku, značky, předcházející psaní jako fonetizovanému, kdy
nejsme daleko od pozice A.-M. Christinové: ta hovoří o čtení obrazu, ale způsob tohoto čtení,
155