ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

jména už nejsou- logicky posuzováno- jmény, ale zkrácenými deskripcemi: tak o Sokratovi
víme, že byl Platónovým učitelem, polemizoval se sofisty, vypil číši jedu atd.
Gardiner (1940) jako lingvista (egyptolog) nemohl akceptovat podobné zpřeházení
jazykových poměrů a navrhl vlastní teorii (údajně částečně odvozenou od J. S. Milla), podle
níž jména představují rozlišující značku předmětu, který vystupuje ve své kvalitě použitého
zvukového materiálu (řekli bychom, "fonologicky"), jemuž se věnuje při setkání se jménem
speciální psychická (psychologická) pozornost: registrujeme citově, že jde o jméno, a to tím
spíše, když je zbaveno svého významu, sémantiky.
Lacan, jak jsme viděli, si ponechává Russellovu partikulárnost, ve smyslu souvislosti jména
s přímým, bezprostředním a v tomto smylu slova nesémantickým označením, identifikací,
vyjadřující pouhou unárnost tahu, čárky; z Gardinera pak pozornost zvukovému materiálu,
jehož fonologičnost ale převádí do jiného média, do písmenkovosti. Po proběhnutí této
písmenkové okliky však před námi znovu stojí problém specifické kvality jména s jeho
nepřeložitelností, která by v sobě měla zahrnovat správné řešení partikulárnosti na straně jedné
a korektivní reprízu oné pouze psychologické, pouze emoční gardinerovské pozornosti na
straně druhé: copak se opravdu nějak soustřeďujeme na fonologický materiál, když
vyslovujeme jméno?, táže se Lacan.
Úplně jasná nám jeho odpověď není, nebo jí přinejmeším neuškodí rozvedení za pomoci již
zmíněné práce Lévi- Strausse. Ten proti Russellovi tvrdí, že ukazovací zájmena nemohou být
vzorem pro vlastní jména- ta jsou podle něj vždy obdařena kvanty významu, jelikož pocházejí z
jazykových klasifikací; mohou být na okraji celkového klasifikování v dané společnosti, ale
nikdy klasifikaci neopustí (dál už je právě jen ono nejazykové ukazování). Záměrem obou
kapitol o jménu v "Pensée sauvage" je doložit toto podřízení jména klasifikaci, třídění vůbec v
různých společnostech. Lévi-Strauss ale přitom (nechtěně) všude demonstruje, jak je
klasifikace vlastních jmen, jmen pro individua (na rozdíl od jmen obecných, pro druhy)
zaměřena na vybudování distance vůči obecným podstatným jménům a na jejich vystupování v
běžné řeči opravdu jen s minimálním kvantem významu: tak např. vlastní jména, která jsou
podobná běžným slovům, tato slova nakazí a ta pak musí do "čističky" posvátného, laikům
nesrozumitelného jazyka; jakmile jsou zde zbavena svého zjevného významu, vrací se do běžné
řeči a mohou v ní sloužit jako jména 66 .
Lévi- Straussova kritika se zde ovšem týká i Gardinera, neboť odmítání či potlačení
sémantického významu jmen mají s Russellem společné. Fiktivní, ale realistický příklad
ukazuje, co lze mít na mysli v naší situaci. Na vesnici by se řeklo, "Co tam vzadu meleš,
mlynáři?"; ve třídě jde říct, "Co tam vzadu meleš, Kováři?"; kdyby se žák jmenoval Mlynář, a
učitel řekl, "Co tam vzadu meleš, Mlynáři?", možná (možná ne) by to vyvolalo smích; při
zdůraznění už asi ano: "Co tam vzadu meleš, ty M/mlynáři jeden?". Zde je vidět, nakolik je
klasifikace povolání jiná než příjmení, a tento rozdíl (hraní na něm) dovoluje vtipkování.
Nepřeložitelnost podobných hříček by pak zřejmě odkazovala k tomu, jak jméno
charakterizuje R. Jakobson, k podvojné struktuře s cirkularitou kódu: "Jméno označuje
66 I když Lévi-Strauss nikde nezmiňuje grafičnost vlastních jmen, je tato stránka čtenáři, jenž se předtím
seznámil s názory A.- M. Christinové a J. Lacana, nápadná: viz např. s. 227, kde autor přetiskuje dokumentaci
o stříhání hlav indiánských dětí- jde vlastně o kombinatoriku, jakými čárkami, tečkami, trojúhelníky aj. vybavit
rozlišujícím způsobem kroužek, který představuje hlava zezadu; podobně, když autor probírá tzv. detotalizaci a
retotalizaci totemických zvířat (jejich těl, schémat jejich těl), cituje na s. 232 např. Kroebera: "Tak jsou od
slovesa hausu-s utvořena jména Hausu a Hauchu, z nichž první se vztahuje k zívání probouzejícího se medvěda
a druhé k otevřené tlamě lososa nad vodou. Jména neobsahují nic, co by mohlo evokovat tato zvířata, která
dokonce patří k opačným polovinám (dělení kmene podle totemických zvířat- doplněno námi)"; tento pohyb
otevřenosti, vytěsňující druhovost zvířat co by jejich figurativnost, je eminentně grafický (nebylo by problémem
vymyslet dvě značky, např. < a .< , podobně jako pro další příklad, kde jsou ekvivalentní rohy čtyřnožců,
"růžky" šneků a tykadla členovců).
157