ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

Písmena, slabiky a slova
Koncepce písmene mezi písmeny není postavena pouze v kontextu abecedy. Děti jsou
důsledně vedeny k pochopení principů hláskového písma. Písmeno mezi písmeny tak má i jinou
podobu; musí být zaznamenáno také jako prvek skupiny značek a rozpoznáno i zde. Proto se
vlastně ihned osamocené písmeno vrací do slov (skupin znaků), i když je dítě ještě neumí
přečíst (ve smyslu dekódování slova jako systému známých hlásek). Tato rozmanitost v
zacházení s písmeny má pochopitelně také velký význam pro postupující diferenciaci a zápis
zvuku řeči.
"Podívej se na ten článek pod obrázkem a najdi všechna "A" a spočítej je." Proto je
hledáno písmeno jako prvek, část celku nebo vlastnost. "Říkáme básničku: Auto jede sláva,
sláva - na které písmeno je to básnička, co tam slyšíš?", "Hledáme slova, která začínají na A".
Proto je A angreštem, Alicí nebo Andělem. Může však být i pouhým příznakem - "špulím
pusu, budu říkat o", "které písmeno teď říkáme, poznej podle pusy !". Proto je "psací t"
čepička trpaslíka a "c" je citrón, cibule, tvar měsíce na obrázku, nebo jméno Micka napsané
pod obrázkem kočky (srovnej obrázky 13. -14.).
Přes usilovné procvičování a po třech měsících opakování stejných či podobných úkolů,
jsou stále ještě děti, které nevymyslí jediné slovo, které by začínalo na M, nebo budou tvrdit, že
na slabiku MU začíná začíná rozhodně slovo KLUK. Vyhláskovat těžší slovo pak může být
problém ještě na konci školního roku.
Členění zvuku totiž svádí k jinému postupu nežli členění grafiky písma. Jestliže je základním
elementem grafiky písmeno, pak na straně zvuku je to slabika.
Slabika se považuje za velmi problematický element písma ve výuce čtení dokonce i z
hlediska různých metod. Připomeňme si, jaký význam dává Emilia Ferreirová sylabickému
stadiu ve vývoji dítěte.
Problém slabiky a jednotlivého písmene je především problémem pochopením principu
korespondence mezi zvukem a grafickým zápisem a hned poté velkým problémem naší
výslovnosti. Pro děti je obtížné zvukové rozlišování především samohlásek skrytých ve slabice
např. MASO. A naopak i při spojení jednotlivých písmen ve slabiku při čtení dělá potíže
především zvuk souhlásek. Mezi těmito jevy je souvislost. Souhlásky mají totiž tendenci být
vyslovovány jako zvuk bohatší, jakoby přítomnost samohlásky, která souhlásku rozeznívá, tu
byla automaticky předpokládaná, jako by souhláska ve zvuku řeči nikdy nestála osamocená.
Děti vyslovují totiž spíše S h nebo S s nežli S, tedy i při čtení jednoho písmene S vyslovují spíše
s náznakem slabiky. Na úrovni zvuku pak je spojení s další zvukovou kvalitou, nějakou
samohláskou obtížné především při zvukové analýze 45 .
Se slabikami se vlastně pracuje hned během druhého, třetího měsíce školy, jakmile je k
dispozici dostatečné množství vhodných písmen (rozdělovat mluvenou řeč na slabiky třeba
tleskání pochopitelně mohou zvládat a procvičovat již děti předškolní). Postupy jsou obdobné.
Opět je potřeba rozpoznat slabiku a odlišit ji jak od písmene, tak od slova.
"Hledej slova na slabiku 'me'." "Jakou slabiku tu na začátku slyšíme?" "Jak je ta slabika
postavená, poskládej ji z písmenek v zásobníku."
"My už toho hodně umíme, nečteme zvlášť písmenka. Začne strašná válka se slabikami,
přečti ji hned jak ji vidíš, ne písmenka, dřív než zmizí".
45 Paní učitelka, která učí v jedné z našich prvních tříd, poukazuje na souvislosti s písmem u některých
národů (např. v hebrejštině), kde se nezaznamenávají samohlásky. Pro děti při učení čtení tam však jsou
samohlásky mnohdy doplněny a navíc pak musí být zdůrazněna i nepřítomnost samohlásky; tedy souhláska má
u sebe další znak, který hlásí nepřítomnost samohlásky. Tyto doplňující značky se nazývají matres lectionis
(srv. Pommier, 1993). To vede nejen k lepšímu pochopení významu slov, ale daleko dříve také k lepší zvukové
analýze a lepšímu vzájemnému spojování hlásek při čtení. Také z tohoto důvodu preferuje přednostní (časově)
učení samohlásek před souhláskami, které také podle ní pomáhá zvukové analýze.
127