ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

PÍSMO VERSUS OBRÁZEK
V této poslední kapitole probereme písmo a činnost psaní s odkazem na paralelní soubor
projevů, jimž se říká "obrázek", "obraz" ("image") nebo také "kresba" ("dessin"). (V závěru
tohoto vstupního slova se v souvislosti s postojem A.- M. Christinové vyjádříme, alespoň
stručně, k eventuálnímu rozdílu mezi obrázkem a kresbou.) Odlišení písma od obrázku má svůj
podklad jak v dějinách písma, tak v dětských nápodobách písma nebo textů (např. ve formě
tzv. čmáranic, řádově jiných než kresby), i když obojí můžeme řadit pod pojem výrazu nebo
reprezentace, a to ještě společně grafické.
Problém reprezentace zahrnuje bezesporu i otázku autorství a přítomnosti pisatele v textuautor
mívá většinou jméno, jímž text signuje. Jméno je hlavním tématem kapitoly, protože, jak
uvidíme, souvisí s problémem písma vs. obrázku těsněji než jako pouhý jeden druh podstatného
jména (tzv. jméno vlastní) 62 .
Vlastní jméno je pro většinu dětí prvním zapsaným slovem (ještě před tím, než zvládnou
základy čtení/psaní, ono B-A BA) a většinou také prvním slovem zapsaným psacím, tedy
vázaným písmem (francouzsky nazývaným "écriture liée")- může tato dovednost sloužit jako
most ke konceptuálnímu zvládnutí čtení/psaní? To je didaktický pendant otázky. Kromě něj se
jméno (používáme ho zde vždy, pokud není uvedeno jinak, ve smyslu vlastního jména,
anglického "name", nikoli "noun") obecně považuje za důležitý antropologický univerzálně
vystupující fenomen, zde ve specifické, školní instituci. Poslední část se pak už věnuje jménu
jako vztahu pisatele k osobám jméno dávajícím (k rodičům) a poměru mezi psychosexuálním
vývojem a parametry psaní a kreslení.
Slovo versus v názvu kapitoly používáme proto, že řada odborníků skutečně zakládá
fylogenezi písma s fonetickým principem a ontogenetický vstup dětí či žáků do něj na negaci či
vytěsnění obrázkového aspektu: z grafických útvarů má mizet imaginárnost "image" a být
střídána symboličností ve smyslu abstrakce, denudování figurativnosti- vrcholem uvolnění
spojení se zpodobovaným předmětem je oklika přes prvky v jiném médiu, přes zvuky,
hlásky/písmena. Současně existují autoři, kteří, jak jsme se již zmínili, pociťují určitou nostalgii
nad tímto civilizačním přechodem a nebo se částečně vzpírají jeho vulgarizované formulaci: již
citovaný Leroi- Gourhan odmítá představu, že grafika začala realistickými obrázky, jejichž
detaily by se postupně vytrácely až do vzniku písma- právě první grafické projevy se podle něj
blíží svéráznému písmu; v rovině písma samého situuje piktogramy, "obrázkové" písmo až do
období styku domorodých kultur s naší civilizací.
"Image" rehabilituje v nejnovější době A.- M. Christin (např. 1995). Obraz podle ní
nenapodobuje skutečnost: může existovat už před subjektem, vlastně přírodně a být použit pro
čtení (viz např. divinaci z vnitřností, ze želvího krunýře aj.). Čtení obrázku tak předchází psaní
a tedy i psaní jako zapsání řečeného, mluvy: primát aktivní mluvy, diskursu já je naším
civilizačním předsudkem. Pro čtení obrázku je podstatný vznik projekční plochy, obrazovky,
filtru, stínítka (to vše jsou významy slova "écran"), na níž se rozehrává poměr figury a pozadí,
vzájemné vztahy mezi prvky, jejich seskupování, intervaly.
S tím vším lze souhlasit, tím spíše, že se podobné závěry částečně kryjí i s naším pojetím
tzv. nespecifické grafiky (viz cvičení z 1. třídy). Tím se ale současně potvrzuje symbolická či
písemná linie tohoto čtení, která přirozeně nemusí být výslovná či doslovná: stačí, že je kódem,
vypracovaným systémem rozdílů, což zase předpokládá abstrakci od reálné percepce
předmětů. Směřuje se tak ke schématům nebo ke kresbě, kterou řadu autorů považuje za
symbolického řádu, např. A. Guy (1993); pak se ovšem objevuje potíž, čemu vlastně
62 Z českých lingvistických prací o vlastním jménu upozorňujeme zejména na skvělé články ve sborníku z
prací P. Trosta (1995).
154