ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

náhodou, že Heidegger věnoval jednu ze svých statí rozboru kalendáře "Domácí přítel" ze
začátku devatenáctého století (Heidegger, 1993).
Zajímavá, i když nerozvinutá, je v tomto ohledu jedna poznámka B. Lahirea (1993, s. 21),
srovnávajícího v úvodu své práce společnosti s písmem a bez písma. Autor se zde zmiňuje o
názoru P. Bourdieu, že pozdní Heidegger se snažil vyjádřit v koncepci řeči "praktický" (ve
smyslu Bourdieu) vztah ke světu- tento vztah umisťuje Lahire ovšem ke společnostem bez
písma. Pak by se nabízela úvaha, zda se paradoxně prostřednictvím spisovného jazyka
nepoukazuje v prvouce ne k jazyku, jenž se proměnil díky psaní, ale k řeči, nacházející se před
ním 53 .
Psací psaní
je školní předmět (aktuálně řazený pod češtinu), který má bohatou historii školní i
mimoškolní. Tato mimoškolní je také školní, i když ne ve smyslu základní, obecné nebo
národní školy- ostatně platí pro celou oblast čtení/psaní, grafickou kulturu, že byla od počátku
provázena institucí školy (viz Goody, 1994, s. 243) 54 . Tato dvojí historie psacího psaní přitom
v některých údobích vykazovala určitou samostatnost na historii čtení/psaní v úzkém slova
smyslu- což nám ostatně dovolilo rozdělit tuto kapitolu na dvě části-, a ta přetrvává do jisté
míry i v dnešní praxi, tedy té, kterou jsme zažili. Také v odborné literatuře o problematice se
samostatnost zrcadlí v tom, že dějiny metod čtení a dějiny metod psaní jsou pojednány
odděleně; a i když se v metodách psaní opakují některé didaktické rysy metod čtení (např.
kontrapozice syntetického vs. analytického vs. globálního přístupu), obsahují ty psací některé
originální postupy, např. metodu taktovací a metodu fyziologickou.
Období největší samostatnosti bylo patrně tehdy, když mělo psací psaní největší
společenskou hodnotu; pokud je relativně nezávislé nyní, pak možná z důvodů opačných, že se
nachází ve srovnání se čtením/psaním na okraji pozornosti didaktiků i řady učitelů, v jakési
šedé zóně, kde se neví, co a jak vlastně daleko požadovat: na jedné straně panuje zřejmě obava
z nařčení školy ze samoúčelného drilu a zastaralosti krasopisu, toho kurióza krasopisu (ten u
nás figuroval do svého zrušení jako samostatného předmětu v r. 1932) i "pěkného" psaní- je
zajímavé, že nelibost sklízeli krasopisci, "mistři písaři" už od francouzských encyklopedistů
(Hébrard, 1995, s. 518; k otázce se ještě vrátíme). Na druhé straně velká část odborné
veřejnosti špatně snáší nejen písmo prakticky "nečitelné", ale i esteticky "neúhledné": irituje
"osobitý rukopis", pokud má jeho čitatel pocit, že jde o "svévolnou deformaci" (Penc), o jakési
(třeba pubertální) "frajeření" pisatele; většina z nás také neodolá, aby neobdivovala obratnost
čitelného písma, když na nás z něho ještě dýchá pisatelova hbitost.
Čitelnost, úhlednost, hbitost- to je základní normativní triáda už stádia psaní po zrušení
krasopisu, kterou prezentuje citovaný V. Penc v r. 1961 a ještě v několika dalších vydáních v
šedesátých letech. I jeho požadavky však znějí vzhledem k dnešní praxi neskutečně: je asi málo
učitelů, kteří by žákům na 1. stupni systematicky zadávali např. rychlopisná cvičení 55 . Celkově
53 Heidegger vyjadřuje možná totéž (?) jako vztah řeči spisovné a nářečí: "Tajemství řeči Pokladničky
spočívá v tom, že Hebel byl s to přivtělit řeč alemanského dialektu k řeči spisovné. Tímto způsobem nechává
básník zaznít spisovnou řeč jako čistou ozvěnu bohatství nářečí." (Heidegger, 1993, s. 157)
54 K jednomu údobí této mimoškolní historie se opíráme o Hébrardovu práci z r. 1995; k té školní zejména o
skvělou Pencovu knížku z r. 1961, v dílčích otázkách o Kohoutkův text z r. 1968 a o některé nepublikované
články J. Doležalové a L. Křišťanové.
55 Autor v knize také používá zvláštně znějící výraz "napisovat" (nikoli "zapisovat"), který nám sugeruje
představu samostatnosti psací činnosti.
146