ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

výklad operuje, třeba pro přírodní útvary světa, analogickou grafickou schématičností, v níž
vystupuje segmentace objektu na oddělené části. Také to připomíná počáteční stádia
psychogeneze čtení/psaní v koncepci E. Ferreirové (1988), kdy dítě před přidělením
fonetického obsahu grafickému zápisu považuje písmena za náhradní objekty ("objets
substituts"), zde zpočátku umístěné na objektech sociálních, na věcech, přičemž pravidla jejich
odpovídání si nejsou specifikována- proto se zde objevují různé logiky, které jsou postupně
odmítány: např. v jednom období dítě zapisuje reálně větší věci (slona) větším počtem značek
než menší (mravence), aby později přešlo k respektování délky, velikosti fonetického úseku; za
indikátor přechodu od písmenu- objektu k písmenu- hlásce považuje autorka vynechání členu
ve jménu písmene (místo "un a" se řekne "a" při ukázání) 63 .
Po nefonetickém čtení znaku (vyznačujícího pouze svůj rozdíl vůči jiným znakům) došlo
podle Lacana k obrácení postupu a použití této označující, symbolické dimenze k
fonologickému fragmentování diskursu. Vlastní jméno mělo přitom být svou strukturou
nachystáno nejlépe k svému re- formování značkou, tahem, a tedy k fonetizaci písma. Existují
na podporu některé empirické údaje- tak Goody (1994) uvádí, že "fonetický princip byl
obzvláště důležitý pro transkripci vlastních jmen" (s. 54) a ilustruje princip francouzským
jménem Dupont, které by se rozepsalo na znak pro slabiku pont (jako slovo znamená věc most)
plus na indikátor man (že se jedná o muže, člověka), přičemž man by šlo zas použít ne už jako
determinativ, klíč, ale jako slabiku pro "mandragoru" (Goodyho příklad je zde, zřejmě
nedůsledností překladatelů, anglicko- francouzský). Lacan sám uvádí jako příklad ne šifrování,
ale dešifrování, rozluštění neznámých písem až tehdy, když se zjistí, která část neznámého
textu představuje vlastní jména, třeba Ptolemaios nebo Kleopatra: jméno je podle něj
nepřeložitelné, zachovává si svou zvukovou strukturu ve všech jazycích, což vyjadřuje jeho
blízkost k písmu: třeba námi uváděné jméno měšťáka, co chtěl být šlechticem, Jordán, není
překladem Jourdain, ale spíše jeho převodem 64 .
Tvrzení o nepřeložitelnosti se však zdá příliš rychlé, a je třeba ho rozvinout. Na pomoc si
přivedeme dva autory, s nimiž se Lacan vyrovnává (od každého přejme a zpřesní část pozice) a
kteří se navíc objevují polemicky diskutováni u jiného velmi relevantního autora, C. Lévi-
Strausse, v 6. a 7. kapitole "Pensée sauvage" (1962), věnovaných problematice jména 65 . Jsou
to B. Russell a A. Gardiner.
Russell (patrně 1918) údajně postupoval jako logik a přirovnal jméno k ukazovacím
zájmenům "tento", "toto". Takovým způsobem označujeme věci "particular", zvláštní: např.
bod na tabuli nazveme "John". Toto označení je řádu přímého ukázání, nikoli deskripce (druhý
způsob označování, vedle pojmenování): tu bychom podali, kdybychom daný bod určili např.
tím, jak je daleko od os rohu tabule. Proto podle Russella i některá- lingvisticky posuzováno-
63 Syntetická metoda se svým nácvikem B-A BA, tedy vázání, není z pojmového hlediska nezajímavá:
zobrazuje rozdíl mezi písmenem jako objektem se jménem a slabikou, kde je už písmeno jako hláska pohlcena v
souhrném vyslovení. Tento pojmový rozdíl se metoda snaží kvůli didaktické snadnosti zrušit co největším
přiblížením jména písmene k hlásce.
64 O překlad zde jde, ale ten opět spočívá v nepřeložitelnosti jména: Jourdain je francouzsky a Jordán je
česky jméno biblické řeky, v níž byl pokřtěn Kristus. Moličre tento význam rozehrál mj. do kontrastu s
pohanským přejmenováním pan Jordána na mamamuši (posměvačný, vymyšlený titul, který má podle slovníku
Larousse reálně, arabsky znamenat člověka "k ničemu", "neschopného", což ale zřejmě posluchač většinou neví
a vnímá nacionalisticky, francouzsky a česky, směšnou cizokrajnost, směšnou, protože sugerující dětské
žvatlání).
65 Používáme zde francouzského originálu práce, u nás přeložené jako "Myšlení přírodních národů"- i z
toho důvodu, že ve francouské verzi je titul žádoucím způsobem dvojznačný: "pensée sauvage" znamená na
jedné straně skutečně "přírodní myšlení", na straně druhé jméno rostliny (zobrazené na obálce), "maceška
divoká" (svou homonymií se tak titul váže k problematice jména).
156