ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

odkazů, citací aj.), tak s jeho textovou gramatikou (byť gramatika věty dává podněty pro různá
logická zkoumání).
Zajímavý pro celou otázku (nad téma věty) je Vachkův názor o dvou funkcích jazyka (byť
se jeho výhodná, situačním postojem daná sumárnost může zdát i příliš zjednodušující):
"...jazyk psaný /.../ se jeví jako soustava graficky projevitelných znaků, jejichž účelem je
reagovati na danou situaci, zpravidla nijak naléhavě aktuální, způsobem statickým, t.j. co
možná trvalým, přehledně obsáhnutelným a značnou měrou rozumově pojmovým. Naproti
tomu jazyk mluvený je nám soustavou akusticky projevitelných znaků, jejichž účelem je
reagovati na danou situaci, zpravidla naléhavě aktuální, způsobem dynamickým, t.j. rychlým,
pohotovým a uplatňujícím zřetel rozumový i citový." (Vachek, 1942, s. 248).
Vidíme zde dva postoje, jeden oddálený, distancovaný (nakonec až "odborný"- v něm autor
spatřuje nejryzejší sféru psaní či psanosti), druhý bezprostřední; právě ten první postoj
implicitního nebo realizovaného pisatele vyjadřuje podle našeho odhadu "Stručná mluvnice".
Není ale tento pisatel dál mluvčím? Není zde psaný projev nejen spisovným tím, co papír
snese, co by snesl (jak jsme uvedli), ale hlavně tím, co by šlo přečíst do slova a do písmene,
zopakovat, říct ještě jednou, říct nahlas? Není "projev" vlastně vždy jakýmsi "přednesem"?
Nepředpokládá množství našich "normálních" textů podobnou praxi recepce? Nenesou pečeť
fixace na určitou historickou fázi, právě na tu zápisové formy volumen, navzdory všem
kodexovým, knižním inovacím?
Něco analogického se zdá naznačovat A. Leroi- Gourhan, když tvrdí, že se původní grafika
se svými symboly, vyzařující do různých stran (jak to podle něj přežívá v čínském písmu,
současné reklamě, nebo- v jednom ohledu- ve vzorcích organické chemie) podřídila jedné,
lineární dimenzi zvuků jazyka, podlehla sonorizaci: "...písmena dělají z myšlenky linku, která
proniká daleko; je ale úzká jako drát." (s. 275).
To může být dost pravdivé, ale opět lze vrátit míček na druhou půlku a uvést, že pravopisná
norma, třeba češtiny, jak to demonstroval Vachek (1942) nerespektuje pouze fonetický
(fonologický) princip, ale i morfologický: viz např. snahu pravopisu uchovat vizuální obraz
kmene slova nezměněný navzdory výslovnosti nebo grafémové rozlišování "y"- "i", jemuž ve
fonémech žádný rozdíl neodpovídá. Jde jen o jeden příklad, který ukazuje, jak se díky písmu v
řeči konzervuje (někdy proti vývoji mluvení) a rozvíjí "teoretičnost", "racionalita" či "logika"-
která ale není totožná s pojmy či myšlenkami v nějakém referenčním smyslu slova,
uchopujícími realitu "vědecky", jak se to zdá mínit Leroi- Gourhan. Vachek (1973, s. 37) také
cituje jazykovědce, podle nichž existuje mezi mluvenou a psanou substancí "shift", posun o
úroveň: mluvené větě by obsaženou racionalitou odpovídalo už psané slovo.
Stručněji se nyní vyjádříme k jinému normativnímu textu, k partii o výuce mateřštiny v
Návrhu učebních osnov obecné školy (1995, zejména s. 6- 10). Osnovy pro češtinu je dost
obtížné uchopit, protože samozřejmě obsahují celý seznam činností- je zde představa nějaké
nějaké dominující úrovně nebo centra úsilí? Těžko říci.
Osnovy jsou ve své preambuli (Charakteristika roku z hlediska češtiny: škola je místo pro
setkávání s lidmi a věcmi) i v seznamu úkolů či činností zaměřeny (přinejmenším rétoricky) na
mluvený projev, na tzv. dorozumívání se. To se skládá z pragmatických (v lingvistickém
smyslu slova) útvarů, interakčních vzorců či žánrů (viz např. 1.3.2. Pozdravy a oslovování
nových spolužáků a učitelů, 1.3.3. Jednání při střetu zájmů a ve sporu, 1.3.7. Kladení otázek,
vyptávání, zdvořilá a věcná odpověď); zdůrazňuje se také interakční a sebevýrazová,
expresivní forma vyprávění ( a naslouchání či obecněji, recepce), které je řazeno jak pod
dorozumívání, tak pod čtení a vztah k literatuře. Preambule vyjadřuje oznamovacím způsobem
následující přání: "Hlavním důvodem dítěte, aby naslouchalo nebo se samo vyjadřovalo, je
citový zážitek a jeho sdílení (radost, napětí, sympatie)." (s. 6).
106