ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

vystupující na papíře, nemusí být otec sociálně odsouzeníhodný, zanedbávající synovo
vzdělání 16 ; nesetkáváme se zde ani tak s nějakou primitivní symbolikou v tom smyslu, že by ten
či onen tvar sám izolovaně sugeroval ten či druhý orgán, jako spíše s jakýmisi rovnicemi
sexuality, byť dál někdy rozvíjenými do fantasmat či fantazií, jež jsou už písemnému materiálu
vzdálenější; chlapec se tedy také jednoduše neplete, jeho omyly jsou přesně motivované a
využívá spíše grafických podobností a rozdílů, tedy kódu, pro zobrazení svých otázek; a
opačně nazíráno, otázka sexuality se ukazuje jako grafizovatelná (artikulovatelná např. v
termínech plné plochy, mezery, oddělení, vynechání, spojení aj.), což je bod, který zde
nebudeme rozvádět, jehož pendantem ale je šokující naprostá identifikace s projevem na
papíře: Fritz je při psaní oním "s".
Plocha papíru s písmenky tedy může vystupovat pro psychosexualitu jako projekční plocha,
přičemž zřejmě záleží na tom, nakolik jsou identitní konflikty, které je s to vyjadřovat, živé,
nevyřešené. V tomto smyslu se hovoří o návratu vytěsněného: dítě může na ploše zaskočit
to, co vytěsňuje nebo se toho může obávat a být tedy inhibováno. (V citovaném případě jde už
o zvědomění těchto událostí díky psychoterapii.)
Druhým pertinentním pojmem je zde sublimace: ta představuje podle Pommiera i některých
dalších autorů desexualizaci 17 pudu a dovoluje tak jeho přeměnu v sociálně akceptovatelné
nebo chvályhodné činnosti, respektující technické či estetické parametry, normu; tedy přeměnu
např. v profese nebo v tvorbu. Díky svému napojení na původní sexuální zdroj jsou však tyto
činnosti současně prováděny s určitou slastí, takže se jeví jako "koníček" nebo záliba. V
psychoanalytickém inventáři neexistuje pud psát- ale podle Pommiera (1993, s. 296- 305)
plocha psaní jako místo reprezentace subjektu vyjadřuje dříve dosažený poměr (viz návrat,
tedy opožděný projev vytěsněného) mezi sexuálností a desexualizací pudových tendencí v
životě, v různých jiných činnostech- pak se podle úryvku z Kleinové zdá, že Fritzova úroveň
sublimace byla nízká, protože i sama jedna z těchto životních činností 18 , čtení/psaní bylo příliš
bezprostředně erotické (viz nejen citované údaje, ale např. také tečku "i", za větou a v
dvojtečce jako rýpnutí penisem, s. 66).
Ve školní situaci (na rozdíl od psychoanalytické) jsou výpovědi, podobné těm Fritzovým,
téměř nezískatelné, a nemůžeme proto nijak prokázat empirickou, v konkrétních souvislostech
dat vyjádřenou analogii mezi přesnou konfigurací vývoje vztahu k rodičům a přesným typem
chyby ve čtení/psaní (Kleinová přirozeně také uvádí inhibice pro počítání). Je ovšem zjevné, že
období nástupu do školy není nijak klidným či vyrovnaným obdobím- možná jím začíná fáze
latence sexuality ve Freudově periodizaci, ale asi právě teprve začíná. (Sám vstup do školy,
jakožto vystavení se normě mimo rodinu a přitom normě rodinu, tedy i můj vztah k rodičům,
kontrolující, pak jednak vyznačuje konec jednoho identitní stádia, jednak ho možná urychluje či
přivádí ke krystalizaci.)
Zkusme malou "statistiku". Zhruba 13 žáků z 28 oné naší jedné třídy by šlo označit za
"problémové". Patřila sem již zmíněná skupina propadlých a odeslaných do zvláštní školy nebo
do dyslektické třídy; dále skupina provizorně ohrožených, zneklidňujících tak, že se uvažovalo
nad poradnou nebo se její návštěva uskutečnila: z prezumovaných důvodů dyslektických nebo
16 Vysvětlení sociální zanedbaností vs. žádoucí "opečovávaností" dítěte postupují často příliš rychle, jako by
se jen registrovaly kvázisenzorické "podněty", bez jejich začlenění do kontextu identitních poměrů.
17 U Pommierova učitele Lacana se nám zdá sublimace vystupovat trochu jinak než jen škále desexualizace.
Při sublimaci jako by jednak docházelo k náhradě objektu pudu, a tím ke změně tendence, aktivity, ale současně
je tento jako by technický či neutrální (sociální) objekt vyzvednut, zvýznaměn- dalo by se říci, že zvýznaměn
graficky, tak, aby reprezentoval prapůvodní fiktivní situaci subjektu, právě založeného na náhradních
objektech. (Viz: Lacan, J.: L' éthique de la psychanalyse, 1959- 1960. Paris, Seuil 1986.)
18 Psaní má pro Pommiera zřejmě dvojí status: je na jedné straně prostředkem reprezentace, a v tomto
smyslu není stejnou činností jako ostatní, na druhé straně je stejnou činností jako ostatní. (Autor podrobnější
kritéria odlišení bohužel nerozvádí.)
87