ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

třídění karet. Argumentace nám zde není úplně jasná, protože autor dál už neuvažuje nad
nečtenářskou tabulkou se třemi vstupy v termínech jména: znamenalo by to například, že zvolit
jedno kritérium (jako většina čtenářů) a rozdělit podle něj soubor na třetiny, představuje
pojmenování, zavedení jména ve smyslu Lévi- Strausse? Anebo zde máme naopak co do činění
právě s odmítnutím zcela určité klasifikace (uvažováno už odděleně od symptomu třídění
karet), té, která se objevuje jako klasifikace ve službách výrazu genealogie? Co zde nečtenáři
odmítají? Rodinné tituly ("strýc","teta" aj.) nebo jména, k nim připojená? Jak také
pojmenovávají své rodiče? (Jak známo, rodiče, tyto nejvýznamnější osoby, nejsou v běžném
úzu pojmenovávány svým vlastním jménem, ale titulem, funkcí, kterou mají pro mluvčího:
"otec", "matka"). Situace, tak jak je autorem prezentovaná, je pro nás bohužel nepřehledná.
Pro úplnost uveďme některé aspekty zacházení se jménem ve škole; už mimo zápis jména.
Ten ostatně využívá s didaktickému účelu systematicky snad jen Kožíškova metoda: zkratka
zde může být např. konfrontována se slovem o jednom písmeni- např. "A. A V." znamená
"Alenka a Václav". Kožíšek navrhuje používat i zkratek příjmení, aby so do oběhu dostalo co
nejvíce písmen abecedy, což je překvapivé podřízení principu "blízko k dětem" didaktické
funkci (člověk se ke dvěma polovinám svého jména může cítít různě blízko, a zde je tento
rozdíl smazán).
Diferencující hledisko zaznívá někdy i ve jmenování žáků různými variantami rodného
jména, pokud je ve třídě jejich nositelů několik (Tomáš: Tomáš, Tom, Tomík, Tomášek), kvůli
snadnějšímu adresování řeči. (Většinou se ovšem paní učitelky snaží zachovat domácké jméno
z rodiny, pokud není příliš zdrobnělé nebo mazlivé.) Taková diferenciace není žádným útlakem
ze strany školy a můžeme si ji představit i v rodině. Lévi- Strauss (1962, s. 249) ostatně uvádí
hezký příklad, kde i příjmení, tedy ona oficiálnější polovina jména, vystupuje v rodinném
kontextu coby intimně rozlišující prvek. Představme si rodinu Dupontů, kde se bratr i švagr
jmenují stejně, Jean (Dupont nebo Durand); pak bude adekvátní říct, že telefonoval (Jean)
Dupont nebo (Jean) Durand, a příjmení se tak stanou rodinnými přezdívkami 67 .
Vedle tohoto kvázifamiliárního respektování i diferencování rodného jména se ve škole
rozehrává ještě linie jména oficiálního a řekněme spisovného. Např. při probírání tématu jména
z prvouky: -"Jak se jmenuješ?" -"Honza!" -"Ne, tak ti říkáme. Jak se podepisuješ?" -"Jan
Mlynář."
V jedné ze tříd bylo probírání této látky zkráceno, protože při ní zaznívaly až příliš určité
atypičnosti rodinné konstelace (zejména otázka nevlastních, "nových" otců). Ale i jinak si děti
někdy těžko představují posun z komunikace rodinné do veřejné (např. se diví, že by se táta do
telefonu představil jinak než jako "Táta!").
Čtení/psaní jako jméno pro vztahy dítěte
Tato subkapitola se již nebude týkat výhradně psaní jména, ale téma jména tím není zrušeno:
bude zde fungovat díky svému obecnému principu písmenkovosti a s ním i zvláštní pozici
pisatele, který se podle Pommiera (1993, s. 307) identifikuje už s písmenem, zatímco mluvčí
prý až s větou. Jméno zde vystoupí také jako výraz rodinné a genealogické klasifikace a vztah
dítěte k těm, co mu jméno dávají, hlavně v podobě smlouvy s otcem, po němž má pisatel jméno
dědit; jméno je také obsaženo v otázce po psaní "ve svém vlastním jménu" (nikoli ve jménu
někoho cizího, ale za svou kauzu), v otázce po autorském podpisu.
67 Nechceme tím tvrdit, že maximální rozlišování je vždy nezbytným základem jména (pak by bylo lepší
používat rodná čísla).
163