ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

Tyto a mnohé podobné otázky jsou zpracovány v rozsáhlé monografii jednoho z
Lacanových žáků , Gérarda Pommmiera (1993), z níž zde budeme výběrově vycházet, přičemž
řadu linií autorových úvah vynecháme- např. týkajících se hlavní, systematicky budované
paralely mezi "fylogenetickým", historickým a "ontogenetickým", individuálním vývojem a
získáním písma. Upozorňujeme čtenáře předem na autorem míněnou všeobecnou platnost
termínů, v jiné než psychoanalytické literatuře většinou znamenajících jen patologické odchylky
od normy- viz např. stádia reprezentace s momenty fóbie mimo obrázek; fóbie v obrázku a
metonymického tabu, zákazu vázání některých písmen; symptomů a inhibic, metaforického
tabu; symptomů a inhibic po ukončení dětské neurózy a po vstoupení do neurózy dospělé (s.
351); autor taková stádia nepovažuje za výjimečná, ale spíše za obvyklá, protože provázející
takové nutné enkulturační fenomeny jako kastrační úzkost a její průběh fázemi oidipského
komplexu. Z toho je také zřejmé, že vztahy dítěte v názvu kapitoly se týkají jeho
psychosexuálního vývoje.
Pommier považuje psaní (a kreslení) za činnost, jíž se na ploše papíru projektivně zobrazuje
vývoj vztahu k rodičům, který je současně vývojem zakotvení a osamostatnění se v řeči
(nejobecněji jako v systému, tvořícím pouto mezi lidmi). Bílé scéně papíru odpovídá na
nepapírové rovině černá, noční scéna se snem, operujícím stejnými postupy: zejména
rozkládáním slov a izolováním písmen, rébusy, přesmyčkami aj. Obě jsou scénami psaní,
zacházení s písmeny, které představují návrat vytěsněného, psaní na papíře s aspektem velmi
výrazné sublimace, přibližně řečeno desexualizace v závazných kulturních pravidlech a
zespolečenštěných objektech tvorby. Jestliže se hovoří o návratu vytěsněného, předpokládá to
předchozí vytěsnění: to se podle autora událo už při rozhodnutí, že tedy bude- ne až psát, ale
už vůbec mluvit 68 .
Dítě je podle autora mluveno (očekáváno, plánovano, přidělováno mu místo v životě rodiny
atd.) dávno předtím, než samo mluví. Zakotvení jeho těla tak může být pouze řečové, v jazyce.
Mateřská řeč mu je neznámá a představuje pro něj zvuky- ty vyjadřují jeho rozkoš být pro
matku jejím komplementem, tím, co jí (opět jazykově, logicky) chybí, co ona nemá- falus 69 . To
už je slovo, "označující" 70 .
Když se dítě rozhodne mluvit, musí vytěsnit tuto původní rozkoš: zvuky, hlásky ztrácejí
svou tělesnou hodnotu ve slovech, společenských "označujících". Zde ale autor na naše
chápání dvojznačně vysvětluje obavu z mluvení: jednou se zdá naznačovat, že by to znamenalo
podřídit se na této slovní úrovni matce, jednou, že se dítě obává používat materiálu hlásek,
které pocházejí z mateřské lásky, obklopující ho jako věc. Jde o první podobu kastrační
úzkosti, a sice z kastrace Druhým, tj. z představování falu pro druhého, z toho, být žádanou
věcí. Tato tzv. mateřská kastrace je řešena pomocí spásného rivala, funkcí otce, jehož dítě
miluje pro ochranu před oceánem mateřské lásky a současně se ho obává. Úzkost z matky je
střídána oidipskou konfigurací s úzkostí z kastrace otcem (ostřejší u chlapců). Teprve se
symbolickým nanebevzetím otce nebo, ve Freudově mýtu o totemu a tabu, s jeho zabitím se
artikuluje tzv. kastrace subjektu, kdy se metaforicky přejímá otcovo jméno (nebo jeho
freudovsko- lacanovský rys, tah, črt) jako symbol jeho mužné síly.
Jazykově zde Pommier vidí otcovské jméno, patronymum jako moment, dovolující obávané
spojení hlásek. Jméno je slovem jazyka, "označujícím", ale zvláštního druhu: "Např. totem 'lev'
68 Pommier tím pro nás alespoň částečně supluje nedostatek, na nějž narážíme ve většině prací, týkajících se
osvojení písma (včetně té naší): soustředěním se na specifiku písma zůstává stranou stav věcí na verbální
úrovni, hrozí mu, že bude podceněn a vzájemný vztah orální vs. skripturální kultury ustaven nepřesně a
dogmaticky.
69 Matku a otce bychom zde snad měli psát s velkým písmenem, neboť se jedná o logické figury.
70 Falus považuje Lacan za centrální "označující"; nejde o penis, ale o symbolický charakter reakce na tento
anatomický rozdíl.
164