ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

psaného jazyka, včetně funkcí jazykové komunikace a charakteristik mluvené řeči. Tedy jakési
vrůstání do psané kultury.
To, co se dospělému zdá jako samozřejmost, je často pro děti novinkou, kterou musí
náležitě zpracovat. Děti musí přijmout a uchopit množství pravidel, kterými se mluvená řeč
převádí do řeči psané, pravidel, která se týkají jazyka na mnoha rovinách (spojení grafofonemického,
roviny lexikální, roviny syntaktické a d.) a které mají také své ekvivalenty na
psané úrovni. Tedy např. respektovat základní členění na písmeno - slovo - větu - text. To
neznamená, že dítě v přípravném období pracuje na všech těchto úrovních od písmene k textu,
ale pouze, že s jejich existencí musí již mít určitou zkušenost.
Pro začínajícího čtenáře je podstatné pochopit účel a poté technické charakteristiky úkolu.
Problémy dítěte s pochopením komplexního úkolu, jakým je čtení/psaní považují mnozí autoři
proto za jednu z častých příčin nečtenářství.
To nás tedy přivádí i k tomu, že řeč i písmo je třeba verbálně analyzovat a mluvit o něm. K
tomu, aby škola mohla být prostředníkem, který pomůže dětem do systému písma vstoupit,
potřebuje děti vybavit i mnoha pojmy, ve kterých se předávání a pomoc s učením bude
realizovat. Proto nesmíme zapomínat na technický slovník používaný ve vyučování.
Problémy s porozuměním asi nebudou překvapující. Konfúznost pojmů (vlastně neexistence
pojmů v pravém smyslu slova podle Vygotského, 1971) je nejen v tomto kontextu, také často
opomíjenou charakteristikou tohoto věkového období. Během vyučování se potřebný
technický slovník teprve vytváří a musí na relativně jednoduché operační bázi vystačit i delší
dobu.
Velké množství vyučovacích hodin na počátku školního roku je doslova zasyceno učením,
vysvětlováním a procvičováním potřebných pojmů (včetně samotného pojmu slovo), kterým
děti musí rozumět a se kterými musí pracovat. A to nejen v českém jazyce, ale také v
matematice, prvouce či tělesné výchově. Mnohá slova jsou přitom, jak jsme se přesvědčili,
naprosto nezbytná pro další učení (slovo, věta, hláska, význam, písmeno, číslice....). Nejde o
verbální definici technických pojmů, ale o operační koncepty těchto jevů, možnost
komunikace a také lepšího vhledu.
Rozvoj technického slovníku se děje málokdy v jednoduché podobě, ale bývá propojen s
dalšími lingvistickými znalostmi dětí, které se buď budují, nebo které se objektivizují a třídí.
Následující ukázky slouží jako příklad značného rozsahu požadavků na šesti- a sedmileté děti.
Učitelka:
"Kočka je slovo a jablíčko také další slovo. Slova vždy něco znamenají, proto je také
používáme, protože chceme něco říci. Všechno má svůj význam, všechna slova i tak krátká
jako předložky např. 'u' mají svůj význam, něco znamenají. Mluvit se dá i beze slov, poznáte
přece, když se třeba díváte na psa, jaký je, jestli má radost, nebo kdy se zlobí. Když mluvíme
pomocí slov, tak si to můžeme říci jinak než ten pes. A můžeme si říci spoustu, spoustu věcí."
"Co jsou samohlásky? Krásně znějí samy, samy zpívají a nepotřebují k tomu jinou hlásku.
Můžeme si je zazpívat. Zkusíme to s aaaaaa."
"Proč má 'j' tu tečku nad písmenkem. To bylo původně nabodeníčko v jiném písmu, kterým
jsme psali a tam bylo takových špiček moc a pak nebylo písmo k přečtení a nebylo jasné která
špička ke kterému písmenku vlastně patří. Za Mistra Jana Husa. Těch špiček bylo moc a tak
je museli nějak označit a z toho zbyly i ty tečky. To jsou takové příběhy o tom, jak se vyvíjela
naše řeč. "
Popsané skutečnosti se samozřejmě neomezují pouze na přípravné období první třídy, ale
práce s nimi je právě zde velmi silně zastoupená. Operace s pojmy a jejich třídění tu zasahuje
mnoho oblastí spojených s řečí a písmem. Jejich zvládnutí se může zdát z hlediska možností
dětí jako neúměrné. Děti se však v podobných úkolech pohybují od ranného dětství. Jsou
zvyklé, že dospělý svět má vždy příliš mnoho slov, textů a významů a je třeba se s tím nějak
119