ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

V úvodu poznamenejme, že nápad na vyjmenování cvičení jsme nalezli v Lahireově knize o
písemné kultuře ve francouzské škole, kategorizace (sestavení rubrik) je pak naše. Srovnání s
Lahireovým seznamem nelze korektně provést, protože náš kolega uvádí francouzská cvičení
bez rozlišení za několik let školní docházky, nikoli jen za první ročník; k sestavení seznamu
navíc využil více tříd než my. Přesto lze s jistotou konstatovat, že mnohá z jeho cvičení existují
i u nás.
Autorovy údaje přitom pocházejí ze tříd, v nichž se učilo tzv. smíšenou metodou
(používající fázi "impregnace", onen globální "rozjezd")- snad bychom tuto skutečnost mohli
interpretovat na podporu tvrzení o relativnosti didaktických metod, v dvojím významu. Zaprvé,
do definice čtení patří všeobecně určité dovednosti a tím i jejich trénink (např. přesné čtení
nahlas je jedním z konstantních a nezbytných důkazů pro to, co za čtení považujeme, byť
nemusí stačit); zadruhé, podobná konstatování vedou ke zdravé (podle našeho názoru)
rezervovanosti vůči přehnané rétorice didaktických metod (ty se někdy mohou lišit, zejména na
úrovni realizace ve třídách, pouze ve sledu fází, a to navíc nepodstatným způsobem) a k
žádoucí skromnosti (např. k uznání vlastního postupu ze strany žáka, k představě jisté
"psychogeneze" čtení/psaní).
Vztah k normativním textům
Hlavní dokument, o nějž se zde budeme opírat, je "Stručná mluvnice česká" B. Havránka a
A. Jedličky, vyjadřující představu, co vlastně český jazyk je a co by z něho měl ovládat občan
státu, absolvent povinné školní docházky. Pracujeme s 21. vydáním z r. 1987, které se
neomezuje na mluvnici jako na gramatiku v úzkém smyslu slova a které navíc obsahuje
dodatky o sémantice, lexiku a slohu- nemá být vynechána žádná z hlavních oblastí jazyka.
Klademe si otázku, zda autoři učebnice a učitelé zastávají pojetí totožné.
V první třídě zaznívají momenty existence jazyka, vrstvy a zdánlivě vnější okolnosti, které v
résumujícím mluvnickém přehledu mizí- je tomu tak pro stručnost nebo kvůli zcela určitému
pohledu na jazyk? Nejde nám přitom o kritiku skvělé Stručné mluvnice, jež dala celým
generacím jazykovou jistotu, ale o možnost popsat s její pomoci cvičení v našem přehledu a
jejich roli.
Naprosto a tedy nejzřetelněji ve Stručné mluvnici chybí zmínka o psacím písmu. To je
přitom jev, který má ve škole dost velkou a dost komplikovanou úlohu- zmiňujeme se o ní ve
speciální kapitole. Nepřítomnost tohoto tématu je nutná: jeho přítomnost by vyžadovala zmínit
se o písmu vůbec. To se děje jen na s. 25, kde autoři uvádějí, že čeština používá písmo
hláskové, tedy fonetický, abecední princip.
Poměr mezi mluvenou a psanou řečí tak vyznívá při prvním pohledu jasně pro řeč
mluvenou, jak o tom svědčí i první věta prvního paragrafu celého díla, jeho základní teze:
"Lidé se mezi sebou dorozumívají zpravidla mluvením, řečí." (s. 5, zvýraznění Havránka a
Jedličky.) Vidíme, že řeč je ztotožněna s mluvením, které jakoby ji současně předcházelo či
bylo její pravou podstatou. Ale poté se objevuje důležitá komplikace, hned v následujícím 2.
paragrafu, který vlastně vymezuje předmět textu, ne řeč vůbec, ale řeč v její žádoucí,
normované, občanské a tak vyučované podobě: "Učíme se proto, i když česky mluvit umíme,
ve škole psát i mluvit správným jazykem spisovným." (s. 6).
Co je tímto spisovným jazykem, který nese už ve svém názvu jako záruku správnosti právě
psaní? "Český jazyk, kterým se píší a tisknou knihy, noviny a časopisy a kterého se užívá
písemně a zpravidla i ústně v životě veřejném, totiž ve školách, ve veřejné správě, při
organizaci a řízení výroby a vůbec života společnosti, na přednáškách a na schůzích, v
rozhlase, v televizi, na divadle, ve filmu apod., je na celém našem území jednotný. /.../
104