ČTENÍ/PSANÍ V PRVNÍ TŘÍDĚ - Pedagogická fakulta

charakteristik weberovské "byrokratické" autority (následující po prvé "charismatické" a druhé
"tradiční" či "patriarchální") je její odpoutanost od osob a jejich sociálního místa (což autor
samozřejmě ví a vtipně využívá): učitel už není žádný "mistr", ale pouze jakýsi zástupce,
reprezentant. Co ale Lahire pomíjí, je to, že pak je norma přístupná z obou stran a žák má
možnost "nachytat" nebo "dostat" učitele stejně, jako on jeho.
Důležitý je i další identitní, řekněme charakterový příspěvek této neosobní normy: nelze si ji
naklonit líbivostí, svést ji, nelze od ní očekávat, že se bude snažit empaticky rozumět navzdory
nepřesnosti, nelze ji ošidit- jen jakousi básnickou invencí, využívající jejích dosud skrytých
zákonitostí.
Lahire má ovšem intuitivně asi pravdu, hovoře o nepřesně o pozici zákonodárce. V jiném
ohledu totiž může právě formalizovaná norma znejisťovat: její aplikace není samozřejmá,
vyžaduje volbu, nikoli koneckonců pohodlné poslechnutí autority- např. právě volbu úrovně,
jak jsme o ní hovořili se znakovou závratí. Připočtěme k tomu také, že se děti s normou
seznamují postupně a jsou upozorňovány na její omezení ("To jsme ještě nebrali...").
115