Práh mezi světy I.

Tak na příklad o zázraku v Káni Galilejské, kde Pán Jeţíš proměnil vodu ve víno, prohlásil
jeden, takto velmi inteligentní, duchovního ţivota znalý člověk, který si získal velké zásluhy v
naší duchovní společnosti, ţe v Káni Galilejské se nestalo nic jiného, neţ ţe hosté na svatbě
byli jiţ tak zpití, ţe jim Pán Jeţíš mohl podat vodu a vsugerovat jim, ţe pijí nejlepší víno.
Pan přednášející netušil ovšem, jaké zděšení a pohoršení vzbudil v posluchačích, kteří měli
alespoň trochu víry ve skutečný zázrak. Byl by jistě zůstal pravdě blíţ, kdyby byl přítomným
na místě popírání zázraků vyloţil, ţe všechno to, co Pán Jeţíš činil a co je za zázrak
pokládáno, všechno bylo zcela přirozené, z Boţství Jeţíšova vyplývající, a ţe za zázrak bylo
to pokládáno jenom proto, ţe lidský rozum nestačil na pochopení podstaty a vzniku těchto
velikých záhad.
Pozorujeme-li dobře to, co se kolem nás děje, musíme uznat, ţe se denně dějí stále kolem nás
zázraky, které, snad právě proto, ţe se denně opakují, přijímáme s naprostou samozřejmostí.
Třebas bychom si my, ba ani věda sama nedovedla vyloţit, jak tyto zázračné věci vznikají,
přec jen tyto zázraky nám jiţ tak zevšedněly, ţe se nad nimi ani nepozastavujeme.
Připomeňme si jen zázraky, které nám předvádí dnes naše technika. Pro nás to jiţ nejsou
zázraky, protoţe náš rozum chápe jejich původ a vznik. Ale kdyby vstali naši otcové a praotcové,
nad kolika věcmi zůstali by v úţase stát jako nad nemoţnými, nevysvětlitelnými
zázraky!
Mnohé ze zázraků Pána Jeţíše zůstalo dosud záhadou, a jsou i mnohými představiteli církví
uznávány za nemoţné, ač o svých zázracích Pán Jeţíš sám řekl jasně:
»Kdo ve mne uvěří a za mnou půjde, bude konati tytéţ věci jako já, ba nad to i větší, neboť já
jdu k Otci.«
Tím sám ukázal, ţe lidstvo nemusí jeho veliké činy pokládat za zázraky, a zároveň také
naznačil, ţe kaţdý, kdo nejen uvěří v Jeţíše Krista, nýbrţ i zařídí svůj ţivot dle jeho
přikázání, bude schopen konati tytéţ zázraky.
Jeho apoštolové, učedníci, i jeho pozdější následovníci, kteří dbali těchto slova svým ţivotem
se harmonicky připojili blíţe k Bohu, činili také skutky, kterým lidé říkali zázraky. A
takovéto zázraky měli by dnes konat všichni kněţí, kteří se vydávají za nástupce apoštolů a
prostředníky mezi lidem a Bohem. protoţe v prvé řadě oni mají povinnost nejen věřit v Jeţíše
Krista, nýbrţ i celým svým ţivotem Ho následovat.
Leč právě rozumářské chápání Evangelia je kněţím samotným největší překáţkou, aby tak
zvané zázraky mohli konat. Aby je nikdo od nich neočekával, dokazují, ţe se dnes jiţ zázraky
nedějí, ţe také dnes není třeba takových zázraků, jaké konal Pán Jeţíš a jeho apoštolové.
Tehdy bylo prý těchto zázraků zapotřebí proto, aby lidé spíše uvěřili v Jeţíše Krista a
přistupovali k jeho církvi. Dnes však, kdyţ prý je křesťanství rozšířeno jiţ po celém světě,
není prý takovýchto prostředků k získávání duší lidských církvím zapotřebí.
To je ovšem velmi pohodlné, a dojista pohodlnější, neţ se snaţit přiblíţit se k vnitřnímu,
duchovnímu ţivotu, a dávat svým ţivotem příklad těm, které chceme pro učení Jeţíše Krista
získat, a kterým měli bychom dokázat, ţe jsme schopni konati zázraky i v dnešní době.
Církve jsou velmi opatrné v uznávání zázraků, které se dějí dnes, i kdyţ zázraky tyto konali
vynikající lidé k církvím příslušející. Tato opatrnost je velmi jasně zřejmá z církevních spisů,
pojednávajících na příklad o zázracích, které se dály za ţivota svatého Františka z Assisi. S
podobnou opatrností církev katolická přistupovala i k pozdějším, opravdu svatým lidem, které
pak sama za svaté prohlásila.
K prohlášení někoho za svatého musela mít církev vţdycky doklady o čistém a láskyplném
křesťanském ţivotě dotyčného světce, ale v prvé řadě nad jiné důkladně ověřené důkazy o
různých zázracích, které onen světec za svého ţivota konal, nebo které se udály jiţ po jeho
smrti.
Zde tedy i církev přiznává, ţe se děly a dějí ještě dnes zázraky, o nichţ chce, aby nejširší
křesťanská obec v ně uvěřila a takové svaté za příklad si vzala.
110