Práh mezi světy I.

Z těchto příkladů vidíte, drazí přátelé, ţe náboţenství, čisté, pravé, takové, jaké Pán Jeţíš
hlásal, dá se uplatnit a proţívati v nejvšednějším ţivotě. Jest k tomu potřebí jen ušlechtilé
snahy ţít v harmonii s Bohem, aby člověk získal L á s k u , z které vyrůstá pak i ona veliká
víra, víra v moc a lásku Boţí. Opravdová víra v Boţí moc a lásku dovede duši lidskou naplnit
také nadějí v nejkrásnější naši budoucnost, v níţ snáze překonáme i nejtěţší dny svého ţivota.
Budete-li o těchto věcech sami přemýšleti, dojdete jistě také k poznání, ţe základními kameny
šťastného, spokojeného ţivota jsou - Víra - Naděje a Láska, a nejlepším náboţenstvím ţe je
právě to, co vyrůstá z těchto tří základních kamenů ţivota lidského.
7. Vývoj náboženství
(Přednáška proslovená 11./VI. 24 na Kladně.)
Jak lidstvo je staré, tak staré jest i náboţenství. Náboţenské formy všech věků odpovídaly
vţdy stupni duchovního vývoje, na jakém se duše lidské nacházely. Proto také ve vývoji
náboţenství moţno sledovat vývoj lidstva vůbec.
Jiţ od samého počátku, kdy duše lidské se vtělily na tuto zem, měly duchovní vedení, takţe
ani primitivní člověk, třebaţe si to ani neuvědomoval, nezůstával nikdy opuštěn a bez ochrany
nejvyšší Moci.
S postupem duchovního vývoje lidstvo tvořilo si z vnitřního popudu různé představy o
neznámých mu silách přírodních a zaujímalo k nim, dle stupně svého vývoje, svůj poměr a
své vztahy.
Primitivní člověk nevěděl, a také by byl ani neuvěřil tomu, ţe všechno dění v celém vesmíru,
tedy i všechno dění v přírodě na naší zeměkouli řídí jedna veliká, mocná Síla podle zákonů
věčných. Viděl jen svoji bezmocnost proti mohutným ţivlům a silám přírodním, a proto si za
kaţdou z nich postavil představu mocného, neústupného boha, uplatňujícího svou moc a sílu.
Tak zrodil se v jeho představách bůh blesku, bůh větru, bůh ohně, bůh slunce, bůh deště, bůh
vody, atd., atd. Protoţe pak tyto síly byly tak mocné, ţe člověk nemohl jich nikdy zvládnout,
pociťoval před nimi veliký strach. Proto také vymyslil si různé způsoby k zaţehnávání účinku
těchto ţivlů, a dále pak i různé způsoby, jak by vládce jejich si udobřil.
Toto všechno moţno shrnout v poznatek, ţe primitivní, neuvědomělý člověk vyjadřoval svůj
poměr k Bohu strachem. Teprve pozdějším vývojem změnil se tento strach v úctu, a jednotliví
vůdcové tehdejšího lidu vymýšleli různé způsoby a obřady k uctívání jimi uznávaných bohů.
Tak vznikala různá náboţenství, která v postupném vývoji zanikala a byla nahraţována
novými. Toto neustálé měnění představ o Bohu i forem, jimiţ lidstvo své bohy uctívalo,
zachytil velmi pěkně spisovatel Hofmeister ve své knize „Kosmický smích“. Tato kniha je jen
dokladem toho, ţe kaţdý člověk měl a má a také bude mít vţdy své vlastní představy o Bohu
a vlastní pojem o uctívání Boha, a z nich si kaţdý ve svém nitru tvoří své vlastní náboţenství,
které se vyvíjí dle stupně jeho duchovního vývoje a jeho duchovní dokonalosti.
Duše lidská*) od samého počátku svého vývoje hledala vţdycky cestu k Bohu a spojení s
Ním, a ať jiţ její představy o Bohu byly jakékoliv, vţdycky uznávala nad sebou vyšší moc,
která rozhoduje nad ní i nad veškerým ţivotem vůbec. Proto také Bůh duši lidskou nikdy
neopustil, ať jiţ bloudila po cestách jakýchkoliv.
Nejvyšší Tvůrce, aby umoţnil lidstvu rychlejší vývoj, sesílal mu vţdy čas od času duchovní
vůdce, kteří přicházeli vţdy s novými, stále ušlechtilejšími zásadami i s novým pojetím
ţivotních úkolů a lidských povinností. Třebaţe duch těchto vůdců převyšoval vţdy úroveň
doby, v níţ se objevil, pravdy jím hlásané musely odpovídat stupni duchovního vývoje
lidstva, aby mohly býti lidstvem chápány. Zásady těmito vůdci hlásané a pravdy jimi
vykládané staly se pak základem nového náboţenství, které se dále šířilo a získávalo
stoupence i v dobách pozdějších.
50