Práh mezi světy I.

Ten, kdo prvý vyslovil pomluvu o něm, nestaral se dále o to, co se s mladíkem dělo. Nemohl
a ani nechtěl sledovat následky své pomluvy. Teprve po smrti, na své cestě očistné, spatřil
příšerné důsledky svého nepředloţeného činu a musel všechno neštěstí i hrůzné stavy
svědomí nešťastného mladíka sám proţít. Tyto stavy hříšné duše jsou vlastně oním peklem
církevním, kterým církve hrozí.
Mnohé naše činy, které si třebas ani neceníme jako zvlášť dobré skutky, objeví se nám v
astrální pláni se všemi důsledky, abychom viděli, jaké dobro jsme vykonali, aniţ bychom si
toho byli vědomi.
Jako příklad podobného dobrého skutku, který se zdál zcela ničím, a přece měl vzácný účinek,
uvedu toto:
Mladý inteligentní muţ potkal na silnici otrhaného, starého ţebráka. Zastavil se s ním a
rozhovořil se s ním jako s přítelem a bratrem. Vyptával se pln zájmu, jak se mu vede, jak
snáší svůj osud, jak se smířil s údělem, který mu v jeho stáří připadl, a snad mu i nějakou
maličkostí přispěl ke zmírnění jeho bídy. Tato nepatrná příhoda objevila se mu na jeho očistné
cestě jako ohromná věc. Dědoušek, kdyţ jej mladík opustil, zamyslel se a zaradoval sám nad
sebou, ţe není přece jen tak odstrčený a bídný, kdyţ takový pán dovede se s ním zastavit a tak
vlídně s ním hovořit. Poznal v sobě lidskou důstojnost, a pocítil přitom i Lásku Boţí v
člověku, který s ním promluvil a s ním cítí. Od té doby dědoušek byl spokojenější, svůj osud
trpělivěji snášel. Toto štěstí a spokojenost dědouškovu proţívala na své cestě očistné duše
onoho mladíka a uvědomovala si, jak snadno mohl by se kaţdý dočkat podobných pocitů.
Tyto pocity na očistné cestě jsou počátky blaţenosti, a to je to prozatímní nebe, které člověk
můţe proţívat nejen na očistné cestě, nýbrţ i zde na zemi.
Kdyţ duše projde takto obrazy celého svého minulého ţivota a zamyslí se nad nimi, přichází
ke konečnému zúčtování. Přehlíţí, zda dobré skutky její převyšují zlé či naopak. Přesahují-li
dobré skutky nad zlými, jsou zlé dobrými jiţ odčiněny a duše má dovoleno odejít z pláně
astrální do pláně mentální, myšlenkové, kde, v důsledku svých dobrých skutků, proţívá jiţ
blaţený ţivot.
Duše, jejíţ špatné skutky převyšují dobré, přechází také do pláně mentální, ale neproţívá zde
podobné blaţenství, jako duše prvá. Všechny její špatné skutky, dobrými neodčiněné,
zůstávají však pro ni připraveny v pláni astrální, aby aţ se bude tudy vraceti k dalšímu znovu
vtělení, vzala s sebou toto břemeno neodčiněného zla. Účinky tohoto neodčiněného zla
objevují se pak při novém zrození jako karmická utrpení, která duše proţívá po celý tento
ţivot.
V pláni mentální - myšlenkové - je duším dána příleţitost k přemýšlení o tom, jak nesprávně
vedly svůj ţivot minulý, a co všechno musí v budoucím ţivotě napravit. Kdyţ duše, ať jiţ
zbytkem předcházejícího zla zatíţená nebo volná, promyslí v této pláni svou minulost a
připraví se na budoucnost, přechází do pláně kausální - příčinné. Zde pochopí konečně zákon
kausality - příčiny a následků, aby byla pro příští ţivot náleţitě připravena, neboť Láska Boţí
neopustí ani hřešící a nedává jim zahynouti. Popřává i jim tohoto poznání, aby si mohly
uvědomit důsledky ţivota ušlechtilého, láskyplného a obětavého, vedle důsledků ţivota
sobeckého, hmotařského, nečistého a smyslného.
Po této přípravě duše přechází z pláně kausální na čas do tak zvaného klidu. Ty duše, které
toho ke svému zdokonalení potřebují, jsou případně poslány odtud dříve neţ zpátky na svět i
na jinou planetu, aby napřed nasbíraly, zkušenosti zde. Duše, které těchto zkušeností ke
svému vývoji nepotřebují, povolány jsou odtud přímo k novému zrození.
Připomínám znovu, ţe vedle těla astrálního máme i tělo mentání a kausální, která při odchodu
z jednotlivých plání jedno po druhém odkládáme. Proţíváme tak postupně smrt těla hmotného,
astrálního, mentálního a kausálního. Při svém návratu do těchto plání, duše, která bloudila
zatím vesmírem jen jako jiskra Boţí, béře na sebe znovu postupně tato těla, to jest v pláni
kausální tělo kausální, v pláni mentální tělo mentální, a v pláni astrální tělo astrální.
86