Práh mezi světy I.

vašeho vlastního těla poslechly. Nepochybuji o tom, ţe byste neměl k tomu nejlepší vůli, ţe
by vám váš rozum k tomu neradil.«
»To ovšem dokázat nemohu,« - přiznal pan inţenýr zkrušeně.
» Pak také musíte uznat, ţe tu musí být něco mocnějšího a silnějšího, neţ jste vy sám, ţe i ve
vašem těle jest mnoho funkcí, které se dějí, aniţ byste mohl mít na ně nějaký vliv. A to je to
působení oné duchovní síly vesmírové, ve kterou jste aţ dosud věřil jen omezeně, ale v
kterou, jak doufám, budete nyní věřit cele. To jest ta Síla, které bezpodmínečně a absolutně
věřím i já, to jest ta Síla, které lid říká - Bůh. Jen proto, ţe toto svaté jméno bylo lidskou
společností tak zdiskreditováno, odvrátilo se mnoho lidí, zejména inteligentních, od víry v
tohoto Boha ovšem ţe neprávem, podobně jako jste to učinil i vy.«
Po chvíli přemýšlení odpověděl mi pan inţenýr těmito slovy:
»Tak prostým a jednoduchým způsobem jako vy nedovedl mne dosud nikdo přesvědčit o
jsoucnosti Boha. Ze srdce vám za to děkuji a ujišťuji vás, ţe od této chvíle budu zase věřit.«
Ještě smutnějším zjevem neţ přesvědčení popírači Boha, u nichţ je stále oprávněná naděje, ţe
se doţijí chvíle, která je k víře přivede, jsou ti, kteří se k věřícím křesťanům počítají a přec
neznají pravé, absolutní víry. Věří nebo alespoň říkají, ţe věří v Boha, a přece jejich víra není
tak silná a nezvratně pevná, aby uskutečňovala skutky, aby splňovala prosby v modlitbách
lidských vyslovované. Takových smutných příkladů nedostatečné víry našel jsem sám mnoho
a mnoho, a to i u lidí, kteří si ani nebyli vědomi toho, jak ohromně mnoho chybí jim do
opravdovosti jejich víry.
Tak na příklad mluvil jsem s jednou stařičkou matkou, která ošetřovala těţce nemocnou dceru
a chodila se denně do kostela modlit za její uzdravení.
»Věříte tedy,« - ptal jsem se jí, - »ţe kdyţ se tak vroucně k Bohu modlíte, ţe vás také vyslyší
Je vaše víra opravdu tak pevná, ţe věříte, ţe neţ se z kostela vrátíte domů, bude vaše dcera jiţ
zdráva«
Věru klasická byla odpověď „věřící“ matky:
»Prosím, já jsem katolička - a to my nesmíme. My můţeme jen Pána Boha prosit, ale věřit, ţe
splní naši prosbu, to by bylo proti našemu náboţenství. My přece musíme nechat všecko na
vůli Boţí.«
Dal jsem jí ovšem za pravdu jen v tom posledním - ţe totiţ ve všem a vţdycky uplatňuje se
vůle Boţí a my se jí máme podřídit. Ale přitom jest také naší povinností věřit ve veliké
milosrdenství, velkou lásku a velkou moc Boha - našeho Otce nebeského, věřit, ţe jsme jeho
milovanými dítkami. A poprosíme-li Ho jako Otce o něco, co by nebylo našemu duchovnímu,
věčnému ţivotu na škodu, pak také musíme věřit, ţe naše prosby vyslyší a udělí nám to, oč
prosíme. Ale prosit a nevěřit, ţe budeme vyslyšeni, je tolik, jako odmítat předem jiţ dary, po
nichţ touţíme.
Ať vaše touha platí čemukoliv, jedinou podmínkou k dosaţení je vţdycky víra. Z víry
všechno se rodí - bez víry všechno hyne.
I Pán Jeţíš, tak mocný Syn Boţí naráţel ve svém působení na nedostatek lidské víry, který mu
znemoţňoval konati zázraky. Bylo to v Nazaretě, v městě, kde Pán Jeţíš vyrostl - a kdyţ se
tam vrátil, nepodařilo se mu tam uzdravit ani jediného nemocného. Proč, to Pán Jeţíš pověděl
jasně:
»Zde nemohl jsem ţádných zázraků učiniti a nikoho uzdraviti, protoţe zde v í r y nebylo.
Neníť nikdo ve své vlasti prorokem.«
Ale za tímto výrokem připomeňme si hned další, který nejlépe vystihuje moc a sílu víry:
»Kdo ve mne uvěří a za mnou půjde, bude konati tytéţ skutky (t. j. zázraky) jako já, ba nad to
i větší, neboť já jdu k Otci.«
Kdyby lidé věřili, ţe mohou rozbouřené moře utišit, největší vichřici zastavit, mračna
kroupová odvést kam chtějí, ţe mohou zastavit bouři v největší síle, rozptýlit okamţitě mlhy
celé hory přikrývající - dokázali by to. Mám o tom důkazy!
39