Práh mezi světy I.

ještě nechápal jsem dostatečně velikost jeho poslání. Nemohl jsem přijmout jeho názor na
chudobu, a zdálo se mi zcela nemoţným následovat ho v jeho touze po chudobě, protoţe jsem
neznal pravou podstatu tohoto rozhodnutí. Zdálo se mi téměř zbytečným odsoudit se k ţivotu
jen z milosti druhých, ţít jen z darů lásky - pravého to stolu Páně.
*) Vyšlo nákladem Jana Laichtra v Praze.
Teprve později, kdyţ jsem vnikl trochu do duchovního ţivota, dovedl jsem ocenit ohromné
sebezapření Františkovo i velikost jeho pokory, šel-li si vyprosit kus chleba ke dveřím
dobrých lidí jako ţebrák. Teprve tehdy pochopil jsem význam slov Spasitelových:
»C h c e š - l i p ř i j í t i z a m n o u , z a p ř i s e b e s á m a v e z m i k ř í ţ s v ů j a
n á s l e d u j m n e ! «
Postupným vývojem došel jsem konečně k poznání, ţe bez tohoto sebezapření není moţný
pokrok v duchovním světě a nelze vykonat nic velkého. Člověk musí napřed sebe sama
pokořit, zbavit se úplně sobectví i sebelásky, a pak teprve je schopen konat veliké skutky
upřímné a čisté lásky k bliţnímu. Jenom touto cestou můţe se opravdově přiblíţit k Dárci
Lásky nejvyšší. Kdo se chce přiblíţit k Bohu a s Ním v harmonii ţít, aby byl stále naplňován
novými milostmi Jeho a tak našel jediné správný a šťastný ţivot, ten se musí v prvé řadě
zřeknout všech planých radovánek, vší touhy po blahobytu a poţitkářství.
Tuto nejzákladnější podmínku ke spojení s Bohem svatý František velmi dobře pochopil a
celý svůj ţivot, od okamţiku, kdy k tomuto poznání došel, důsledně zachovával. Proto také
mohla ve svatém Františku vyrůsti tak ohromná láska k Bohu-Kristu, a k trpícím bliţním.
Poznal-li sv. František nicotnost všech věcí světských, poznal ve své pokoře také ubohost
svoji, která by bez milosti Boţí nic nedokázala. A aby byl hoden milosti této, snaţil se ţít
přesně dle vzoru svého velikého učitele Jeţíše Krista a ukazoval svým vrstevníkům
nejskvělejší příklad pravého křesťana, který dodnes září jako ohromné světlo na cestě k
dokonalosti ţivota. Tím se svatý František stal obnovitelem mizícího křesťanství, které
neobnovoval kázáními, plamennými řečmi, tepáním špatných příkladů a vytýkáním chyb,
nýbrţ pouze příkladem svého dokonale křesťanského ţivota.
Ţivot Františkův byl ovšem i d e á l dokonalosti, kterého nemůţe dosáhnouti plně kaţdý, jeţto
stupeň dokonalosti vyplývá z duchovního vývoje kaţdého jednotlivce. Leč snahu přiblíţit se k
tomuto ideálu má mít kaţdý z nás, a jiţ tato snaha sama změnila by v mnohém ţivot náš ve
prospěch celku.
Nemůţe-li prostý člověk ve svém ţivotě následovat ve všem příklad svatého Františka, měli
by tak činiti alespoň ti, kteří se zovou nástupci Kristovými a mají za úkol hlásat lidu
Evangelium. Má-li lid, hlasatele tyto poslouchající, následovat Krista, musí především vidět
příklad svých vůdců, kteří skutečně podle tohoto ideálního učení sami ţijí. Jen příklady
táhnou, slova nemají nikdy té působnosti. A vidí-li naši posluchači, ţe náš ţivot je v rozporu s
tím, co sami hlásáme, pak musí se od nás odvracet jako od lidí, nezasluhujících důvěry.
Svatý František byl, jest a má býti zářným vzorem všem kněţím a kazatelům. Jim především
ukazoval, jak se důsledně, do nejmenších podrobností dá a má ţít dle vzoru Jeţíšova, kdyţ
tento skvělý vzor v církvi jiţ vybledl. Svatý František dokázal svým ţivotem, ţe se příklad
ţivota Jeţíšova, třebaţe byl jiţ tehdy pokládán za nehodící se do poměrů přítomné doby, dal
uskutečnit v době Františkově, a stejně tak dal by se uskutečnit i dnes. Proto v prvé řadě měli
by to býti kněţí, kteří by se měli obracet k svatému Františkovi jako k nejdokonalejšímu
obnoviteli vzoru apoštolskému a dle něho ţíti.
V mnoha a mnoha příkladech jiných svatý František ukázal nám, jak snadno dají se i do
všedního ţivota našeho zavést zásady Jeţíšova učení, a jak moţno s nimi v praxi ţít. K tomu
je ovšem třeba především ostatním nelpět na hmotě. Zbavíme-li se svého sobectví, nepřijde
nám za těţko ţádný projev lásky, na kterou tolik našich bliţních čeká.
22