Práh mezi světy I.

Jen ten, kdo dovede duchovně proţívat svátky vánoční, pozná onu blaţenost, vyplývající z
příchodu Spasitele na svět a dovede také upřímně a opravdově přijmout krásné poselství,
které vyznívá z poetické vánoční písně „Narodil se Kristus Pán“.
Nejradostnější jsou svátky vánoční pro mládeţ. Děti jsou vţdycky na prvém místě, jimţ
rodiče i ostatní dospělí projevují svoji lásku různými dárky. Šťastné děti, kterým nebyla vzata
iluse, ţe dárky nadílí jim opravdu Jeţíšek. Je v tom tolik poesie a krásy, a přece mnozí, aby se
neuchýlili od pravdy, snaţí se dětem tuto ilusi brát a dárce - Jeţíška - nahraţují jmény osob,
od kterých dárky skutečně jsou. Nedopustili by se však ţádného poklesku proti svaté pravdě,
kdyby ponechali dětem radost, ţe vzpomněl si na ně sám Jeţíšek.
Kdyby tito pravdymilovní uvaţovali, odkud se béře tato láska v srdcích dárců, museli by si
nakonec přece jen přiznat, ţe tuto lásku nevloţil do jejich srdcí nikdo jiný neţ sám Kristus,
neboť bez jeho působení, bez vnitřního, duchovního popudu, sami ze sebe nemůţeme udělat
nic. Proto také kaţdý projev naší lásky, kaţdý skutek dobra je projevem samého Krista,
nejvyšší Lásky Boţí. Nejprve musel v nás oţivnouti Kristus - a ten se pak projeví naší touhou
udělat někomu, zejména svým dětem, radost.
Jdeme-li takto k samým kořenům své lásky, která nás přiměla k obdarování někoho,
uvědomíme-li si pravý zdroj této lásky, pak musíme uznat, ţe dětem i ostatním milé dárky
nadílí skutečně sám Jeţíšek.
Neberte proto dětem radost z nadílky Jeţíškovy, neberte jim tím poesii vánoc, zejména
Štědrého večera, na který se děti po celý rok tolik těší.
Štědrý večer můţe být pro děti také velmi krásným poučením pro ţivot a můţe i v dětech
samých vyvolat soucit s těmi, kteří nejsou tak šťastni, aby mohli být tak bohatě obdarováni
jako oni. Je třeba jen najít správnou cestu k dětské duši a vybrat si příklad, který by na ni
působil.
Takovým vzorným příkladem můţe být pohádka, kterou vpravovala choť mého přítele A.
svým dvěma chlapcům před nadílkou mikulášskou. Oba chlapci sepsali si na arch papíru, co
všechno by od Svatého Mikuláše chtěli, a bylo toho tolik, ţe se rodičům nad tím točila hlava.
Poměry rodiny nebyly takové, aby všechna přání dětská mohla být splněna, a přece bylo
hlavně mamince líto, ţe pro nedostatek peněz musí připravit děti o všechnu tu radost, kterou
by pocítili nad splněním všech jejich přání.
Tu matka, bývalá učitelka, přišla na dobrý nápad, kterým by umenšila dětskou chtivost po
všem, nač si vzpomenou. Večer před nadílkou, kdyţ ji hoši ţádali, aby jim něco vyprávěla,
povídala jim tuto pohádku:
Byl jeden chlapeček, který neměl ani maminku, ani tatínka. Musel ţít mezi cizími lidmi a
spokojit se tím, co mu tu a tam někdo dal. Chodil roztrhaný a bosý i v zimě a neměl se ani kde
ohřát. Hladový a tetelící se zimou šel z jedné vsi do druhé lesem a tu potkal Svatého
Mikuláše. Jakmile poznal, kdo to před ním stojí, prosil:
»Svatý Mikuláši, prosím tě, naděl mi také něco. Vidíš, ţe jsem bos, v roztrhaných šatech,
mám hlad, je mi zima, a protoţe nemám ani tatínka ani maminku, všude mne odstrkují,
odevšad mne vyhánějí a bijí. Smiluj se nade mnou alespoň ty, který dnes na všechny děti
pamatuješ!«
Svatý Mikuláš zadíval se soucitně na chlapce a pravíl:
»Milý hochu, vím, ţe máš těţký ţivot. Rád bych ti také něco podaroval, ale přišel jsi jiţ se
svou prosbou trochu pozdě, protoţe ti dva chlapci (- a teď maminka uvedla jména svých dvou
hochů -) z rodiny A. si toho tolik naporoučeli, ţe mi pro tebe jiţ nic nezbylo.«
Tady se maminka zamlčela a pozorovala, ţe oba chlapci začali vzlykat, aţ se nakonec hlasitě
rozplakali.
»Co je vám, hoši« - ptala se maminka. »Pročpak najednou oba pláčete«
A tu oba najednou začali se zříkat nejen svých přání, nýbrţ i svých věcí a byli ochotni
postoupit je tomu, kdo nemá nic.
57