Práh mezi světy I.

Otčenášem obracíme se k Němu, jenţ jest v nebesích, pro nás v nedostupné výši, a proto
voláme: »posvět se jméno Tvé.« Ale toto naše volání po posvěcení Jména Boţího znělo by
naprázdno, kdybychom se sami nesnaţili svými ţivoty, skutky, chováním, posvěcovati slovo
Bůh, protoţe jediným posvěcováním Jména Boţího jest zachovávání Jeho svatých Zákonů.
Pak teprve, posvěcujeme-li Jméno Boţí svými skutky a svým ţivotem, máme právo volat k
Otci: »přijď k nám království Tvé.« Ano, království Boţí má býti v nás - má rozprostřít
panství své na celém světě. Nestačí však jen prázdně volat »přijď království Tvé«,
nepřičiňujeme-li se sami, abychom toto království Boţí sami vybudovali na tomto světě
svými láskyplnými skutky. Toto království Boţí má být v nás, a můţe v nás být jenom tehdy,
jsme-li čistého srdce, jsme-li schopni obětí lásky, milujeme-li své bliţní opravdově a upřímně,
ne jen v pouhých slovech.
Dospějeme-li jiţ tak daleko, ţe toto království Boţí opravdově v sobě pocítíme, pak budeme
také schopni s radostí a pokorou podřizovat se Vůli Boţí. Pak také nevyzní naplano
kaţdodenně opakovaná naše slova: »buď Vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi«. Budeme tuze
daleci toho, abychom chtěli uplatňovat svou vlastní vůli a svůj vlastní rozum proti Vůli a
Moudrosti Boţí.
Dokáţeme-li konečně jiţ i to, ţe se budeme umět pokorně podřizovat Vůli Boţí, abychom
nelhali nebo neopakovali bezmyšlenkovitě něco, co nechceme zachovávat, pak teprve máme
právo prosit dále: »chléb náš vezdejší dejţ nám dnes«. To jest chléb nejen pro udrţení našeho
tělesného ţivota, nýbrţ i chléb potřebný naší duši, duchovní chléb, kterým jest Světlo Pravdy
nejvyšší. Na to také Pán Jeţíš upozornil významnými slovy: »Ne samým chlebem ţiv jest
člověk.«
Dostane-li se nám Světla Pravdy a všeho ostatního, čeho pro ţivot svůj potřebujeme, máme
vţdycky za všecky dary Bohem nám udělené vroucně poděkovat. Poděkovat tak, jako má
poděkovat svým rodičům děcko za všechno, co od nich přijímá. Budeme-li tak pokornými, ţe
poděkujeme Otci za všechno, a přiznáme-li, ţe jsme si vědomi toho, ţe všechno, čeho se nám
dostává, přichází od Otce, pak musíme si také přiznat, ţe nejsme ani hodni všech těchto
velikých darů, kterých se nám dostává. Musíme si přiznat, ţe nedostáváme dle zásluh, nýbrţ
jen z Milosti Boţí, neboť jsme stále jen nedokonalými, hřešícími dětmi.
Proto musíme pokorně prosit: »odpusť nám naše viny, jakoţ i my odpouštíme svým
vinníkům.« Leč ani tuto prosbu nesmíme vyslovovat bez vnitřního proţití. Musíme si být
vědomi toho, ţe naše hříchy mohou nám být odpuštěny jen tehdy, odpustíme-li i my všechno,
co nám kdo nepříjemného učinil. A právě v této prosbě pronáší se při modlení Otčenáše
nejvíce nepravdy, právě těmito slovy vysílá se nejvíce lţi k sluchům Nejvyššího.
Kdybyste se pomodlili celý růţenec Otčenáše a Zdrávasů, a stokrát opakovali prosbu »odpusť
nám naše viny, jakoţ i my odpouštíme svým vinníkům«, a při tom neočistili své duše od zášti
k těm, kteří vám ublíţili, není vám prosba tato nic platná. Vaše hříchy vám odpuštěny
nebudou, a vy budete za ně velmi trpět.
Proto - naučte se dobře chápat tuto prosbu z Otčenáše a snaţte se důsledně zachovávat
poučení, které z tohoto pochopení pro vás vyplývá.
Uznáte-li svou vinu, svou hříšnost a nedokonalost, poznáte, ţe vaše nesprávné skutky a omyly
vznikají především z různých pokušení, jimţ jste nedovedli odolat. Proto máme prosit:
»nedopusť, abychom upadli do pokušení«, nebo: »neopusť nás v pokušení«. Nesprávný,
všeobecně uţívaný překlad zní - »neuveď nás v pokušení«. Překlad tento je nesprávný
především proto, ţe odporuje logickému chápání poměru Boha k nám a vyjadřuje také špatné
chápání Boţí Dokonalosti. Bůh, nejvýš dokonalý, ke svým dětem laskavý a spravedlivý,
nemůţe nás přec uvádět sám do pokušení. Jistě však můţe zabránit tomu, abychom do
pokušení neupadli, nebyli pokušením svedeni ke špatným skutkům. (Pokušitelem jest jen
Satan!)
12