Práh mezi světy I.

A křísil-li mrtvé, nečinil nic jiného, neţ ţe silou Své Vůle zavolal zpět duši, která s astrálním
tělem odešla z těla fysického. Přitom Láskou Svou posílil tělo, aby duch do svého stánku
navrácený, mohl se v něm udrţet.
Zemře-li člověk, odchází z něho pouze duše se svým tělem astrálním, ale ještě tři a půl dne po
odchodu astrálního těla zůstává v něm ţivot - to jest, zůstává v něm tělo eterické, které
spojuje všecky ţivé buňky v jeden celek a udrţuje je pospolu při ţivotě. Dokud tělo eterické
neopustí tělo fysické, je vţdycky ještě moţno ducha zemřelého zavolati zpět. To vše ve Své
veliké Moudrosti Jeţíš věděl, dle toho jednal a lidem na příkladech dokazoval. Kdyby dnešní
lidstvo šlo za Kristem, mohlo by také křísit mrtvé, jak to učinil Pán Jeţíš u dcery Jairovy,
syna vdovy, jak Písmo praví i u Lazara.
U Lazara byl případ zcela výjimečný. Zde se nejednalo o smrt, nýbrţ o poslední fási
zasvěcovacího procesu, který prodělával se vţdycky jen tajně, v kobkách chrámových, k
těmto účelům přímo určeným. Kaţdý kandidát musel na konci zkoušky ulehnout do kobky a
odpoutat své astrální tělo jako při zdánlivé smrti. Zde měl setrvat tři dny, aby jeho astrál mohl
putovat po sférách duchovních a nasbírat v nich potřebná poučení k dalšímu zasvěcenému
ţivotu. To vše bylo Pánu Jeţíši známo, protoţe dobře znal Lazara i jeho sestry, Marii a Martu,
které rád také navštěvoval. Proto kdyţ mu učedníci hlásili, ţe Lazar onemocněl a ţe by měl jít
k němu a léčit ho, řekl: »To není nemoc k smrti« - a nešel k němu. Kdyţ mu pak vyřizovali,
ţe Lazar zemřel, ač zemřít nemusel, kdyby jej byl On přišel léčit, Jeţíš odpověděl: »On
nezemřel, on jenom spí.« Teprve čtvrtého dne se Jeţíš odebral k Marii a Martě do Betanie a
Lazara vzkřísil. Sestry Lazarovy nevěděly, co se s jejich bratrem dělo a pohřbily ho jako
mrtvého, a nyní jemně vytýkaly Pánu, proč nepřišel dříve, ţe by byl Lazar nemusel zemřít.
Jeţíš poţádal, aby Ho zavedly ke hrobu Lazarovu. Sestra Lazarova však pravila: »Jiţ čtvrtý
den je v hrobě - on jiţ zapáchá.« Pán Jeţíš nedal se však odradit.
Dal se dovést ke hrobu a odvalit kámen. Chvíli stál nad otevřeným hrobem a hleděl vzhůru, k
Otci. V duchu prosil Boha o návrat Lazara a volal jeho ducha zpět. Proto také dříve ještě neţ
vyzval Lazara aby vstal, kdyţ uzřel ducha jeho vraceti se zpátky, poděkoval Otci nebeskému,
ţe vyslyšel jeho prosbu. Pak teprve řekl: »Lazare, vstaň a vyjdi ven!«
Zde Jeţíš učinil to, co před uplynutím tři a půl dne od odpoutání se ducha činili představení
zasvěcovací školy, kteří vlastně činili totéţ - jenomţe aţ dosud jen tajně, aby se tajemství jejich
neprozradilo lidu a moc zůstala pouze v rukou kněţských. Za to, ţe Jeţíš tento poslední
zasvěcovací akt učinil veřejně před lidem, poštval na sebe všechno ţidovské kněţstvo. Zde
vznikla jejich zášť, která vedla aţ k ukřiţování Pána Jeţíše.
Vše to, co předcházelo ukřiţování Pána Jeţíše, týrání, mrskání, plivání po Něm, to vše bylo
zas čistě lidské. Veliký Syn Boţí vytrpěl na sobě největší bolesti lidské, jak před ukřiţováním,
tak ukřiţováním samým, aby ukázal nám poslední, velikou Svou oběť, oběť z Lásky k nám,
ukázal nám, kde aţ má vrcholit láska k bliţnímu. To byl nejvyšší vzor obětavosti a lásky,
který má mít lidstvo stále před očima.
Nyní připomeňme si významná slova Pána Jeţíše: »Kdo nebude jísti těla mého a nebude píti
krve mé nevejde do království nebeského a nebude míti ţivota věčného.«
Toto tak hluboké a obsaţné rčení nepochopili ani jeho učedníci a apoštolové, ani následovníci
apoštolů - kněţí. Neboť ze slov Pána Jeţíše při poslední večeři Páně: »To čiňte na
moupamátku« - jeţ pronesl při podávání chleba a vína apoštolům, vzali si jen viditelnou
formu pro přijímání těla a krve Pána Jeţíše, ve způsobě chleba a vína, ale pravou podstatu
tohoto výroku nepochopili. »Jaká to tvrdá slova Jeho, kdo mohl by jísti Jeho tělo a píti Jeho
krev« - řekli apoštolové.
A přece, kdyby lidé šli do hloubky a zeptali se, co jest to naše tělo, co jest to naše krev,
pochopili by, jaké tělo a jakou krví vyprchává i ţivot z těla, nastává smrt. A řekl-li Pán Jeţíš:
»Kdo nebude jísti těla mého« znamenalo to, kdo se nesytí projevy mé duše, mými slovy, ten
nebude mít ţivot věčný a nepřijde do království nebeského. A co jest naše krev Je ţivotem v
17