Práh mezi světy I.

Doposlouchal jsem hlas neviditelného mluvčího, hlas svého nitra, který mne donutil, abych i
já sledoval svůj ţivot od zrození aţ do přítomné chvíle, která mne našla u bystřiny,
přecházející v klidnější potůček. Tanulo mi na mysli, co všechno jsem ještě zanedbal ze svých
povinností k celku, co všechno zbývá mi ještě vykonat, v čem se musím snaţit svůj ţivot
obohatit, abych se stal nejen platnou jednotkou celku, nýbrţ i duchovně sebe sama očistil tak,
abych kaţdým dnem byl připraven na přechod do ţivota neviditelného.
Mezi jinými naskytla se tu i otázka, zda nehřeším jiţ tím, ţe tu v kráse přírody po celoroční
práci klidně odpočívám v nečinnosti a vydávám za své zotavení peníze, které by mnoha
sestrám a bratřím pomohly alespoň na chvíli z největší bídy.
»Mám na to právo či nemám« ptal jsem se, a hlas z neviditelna mi ihned odpověděl.
»Nebuď tak úzkostlivý! Nezapomínej nikdy na ty, jimţ můţeš. a dle sil svých máš i povinnost
pomáhat, ale neboj se také uţívat darů, které ti Bůh v odměnu za tvoji práci uděluje! Kaţdý
do pracuje, má právo oddechu, a musí si jej dopřát, aby načerpal nových sil k další práci.
Chceš vědět, na kolik máš v ţivotě nárok Podívej se vzhůru a posuď, co tam uvidíš! «
Pohlédl jsem nahoru do skalnaté stráně, odkud bystřina stékala. Bohaté vodopády, jiskřící se v
slunečním jasu, tvořily překrásný obrázek. Zadíval jsem se pozorněji po proudu bystřiny, a tu
asi ve dvou třetinách stráně jsem spatřil nahého muţe, leţícího ve vodě na balvanech. Přes
jeho tělo sklouzaly drobné vlny ţivé vody, které, aniţ se daly jím zadrţet, spěchaly hned zase
dál, aby oblaţovaly svým měkkým, jemným dotekem balvany, láskou proudící vody jiţ
ohlazené.
K tomuto obrázku hlas z neviditelna dodával:
»Vidíš, ty uţíváš svého majetku podobně jako onen bratr tam nahoře pouţívá dobrodiní ţivé
vody. Nezadrţuje její proud jenom pro sebe, aby nahromadil veliké mnoţství vody, které by
ho nakonec zničilo. Nezadrţuje nic, pouţívá ke svému zotavení pouze to, co nutně potřebuje,
a vše ostatní přenechává jiným, aby i oni mohli tohoto daru Boţího pouţít. Ani ty nehromadíš
majetek sobecky jen pro sebe, nýbrţ pouţíváš pro sebe a své zdraví pouze toho, co nejnutněji
potřebuješ, a ostatní přijímané dáváš hned zase dále.«
Toto přirovnání, které mi hlas z neviditelna postavil před oči, bylo mi zároveň i poučením, ţe
nemáme nikdy hromadit majetek sobecky jen pro sebe a na úkor druhých, protoţe tento
majetek nemůţe nám být poţehnán, nikdy nemůţe nám přinést radost ze ţivota, ani
spokojenost, ani štěstí.
Skály na pobřeží mořském
Kráčeje po břehu moře, meditoval jsem o kráse skal podél mořského břehu se táhnoucích. V
duchu jsem se tázal, kolik tisíců a tisíců rukou bylo by třeba sezvat k práci, a jakého úţasného
talentu a hlubokého smyslu pro umění a krásu muselo by být pouţito k tomu, aby bylo
vytvořeno tolik krásy, kolik jí skrývá pohled na toto pobřeţí, omývané vlnami mořskými.
»Sestřičky skály, ptám se vás, kdo pak vás tak překrásně vytvořil a s takovým ladem zde
srovnal« .
Skály mi odpovídají:
»Byl to náš společný Tvůrce, a jeho nástrojem byly vlny mořské.
Pohleděl jsem na vlnky, měkce doráţející na nejniţší skalní útesy, a mluvím k vlnkám.
»Sestřičky vlnky, jak jste dokázaly vy, které jen tak jemně líbáte kraje skalních útesů, ţe jste
vytvořily tak podivuhodné skalní útvary, jaké tu vidím«
A vlnky odpovídají:
»Všechno to vytvořila naše láska, která se jeví v naší měkkosti a něţnosti, s níţ omýváme své
niţší bratry, abychom je láskou svou zdokonalovaly a zkrášlovaly. A divíš-li se dnes, jak jsme
134