Práh mezi světy I.

Po radovánkách duše nad příchodem Spasitele máme se pozastavit, abychom si uvědomili
svoji nicotnost »prach jsi a v prach se zase obrátíš« - abychom si uvědomili, ţe všechno co
máme, není naše, nýbrţ jen z milosti Páně a Lásky Boţí jest nám propůjčeno, ţe bez Boha
ničím nejsme, a teprve Jeho milostí a s Ním všecko.
Tento mezník má nám také připomenout, ţe právě tak jak jsme se zrodili, musíme také zemřít
a ţe jest naší povinností, abychom na tyto poslední věci kaţdého člověka neustále pamatovali.
V těchto úvahách máme pokračovati i v následující době postní, kdy se máme věnovat
rozjímání o svém ţivotě, zda jsme skutečně hodni toho, aby Kristus zůstal trvale v nás.
Takovýmto způsobem jest třeba připravovat se na velké mysterium, oslavované o
velikonočních svátcích. Přitom máme zpytovat své svědomí, pokorně a bez pýchy přiznat si
své poklesky, a litovat jich. Pak teprve s čistým svědomím budeme moci oslavit na Květnou
neděli slavný vjezd Jeţíšův do Jerusaléma a nezůstaneme mezi těmi, kteří při jeho vjezdu
volali: »Hosana, sláva synu Davidovu,« ale hned na Veliký pátek křičeli s ostatními »ukřiţuj
ho!«
Květná neděle má nám připomenout skutečnou slávu Syna Boţího. Jemu máme se pokorně
klanět a uctívat ho plněním Jeho zákonů. Jen tak dojdeme ke správnému pochopení všeho
toho, co se nám připomíná v Zeleném čtvrtku, pochopíme i různé události, které provázely
poslední večeři Páně.
Poslední večeře Páně byla vlastně rozloučením našeho Spasitele nejen s apoštoly, nýbrţ i
rozloučením s celým lidstvem. Při poslední večeři Pán Jeţíš naznačil jiţ budoucí svou oběť, a
také ukázal nám cestu, kterou jedině můţeme dojít do království nebeského a míti ţivot
věčný.
V katolických chrámech se při mši svaté slaví denně památka poslední večeře Páně - lámání
chleba a pití vína, ale nezdůrazňuje se přitom dostatečně, ţe chléb a víno, to jest hostie a víno,
jsou jen symboly těla a krve Pána Jeţíše Krista. Nezdůrazňuje se přitom ani to, ţe přijímámeli
toto tělo a krev, tedy chléb a víno bez opravdové touhy, aby duchovně v nás Kristus
sestoupil, zůstává celý obřad tohoto přijímání naprosto bez účinku a my nemáme ani právo
tvrdit, ţe jsme Krista přijali. On je vţdycky připraven sestoupit v nás. On naopak ve Své
veliké Lásce klepe neustále na brány našeho srdce, abychom Ho tam vpustili. Ale my jsme to,
kteří svým sobectvím a smyslností zavíráme pevně přístup svého srdce, aby do nás vstoupit
nemohl.
Nestačí jít alespoň jednou za rok ke stolu Páně, nestačí vyzpovídat se a přijímat, není-li naše
duše dostatečně čistá a pokorná, aby přijala skutečně d u c h o v n ě Krista. Tím menší cenu
má pak všechno to, co jste v kostele vykonali a před oltářem Bohu slíbili, jestliţe hned za
dveřmi chrámu začnete znovu hřešit a nestaráte se o splnění slibu, který jste dali Bohu svým
pokáním.
Pokání, není-li opravdu spojeno s odřeknutím se pro budoucnost všech zlých skutků, tak
zvaných hříchů, nemá valné ceny. Proto jest třeba, abychom měli neustále na mysli slova
Pána Jeţíše:
»Kdo nebude jísti těla mého a nebude píti krve mé, nevejde do království nebeského, nevejde
do ţivota věčného.« (Význam těchto slov je vyloţen ve 3. přednášce »Práh mezi světy«.)
Celým svým ţivotem, kaţdodenními skutky i myšlenkami musíme dokazovati, ţe jsme
nasyceni jeho duchem a ţe se snaţíme ţít tak, abychom ţivot Pána Jeţíše Krista napodobili.
Jinak zaslouţili bychom výčitky, ţe stejně jako tehdy Jidáš zradil Pána, zrazujeme Ho i my
svým ţivotem, zrazujeme Ho denně, třebas i mnohokráte za den.
Druhou významnou událostí při večeři Páně jest umývání nohou apoštolům Mistrem samým.
Ani to tenkráte apoštolové nechápali, proč právě nohy jim umývá. (Vysvětlení také ve 3. sv.
sbírky »Práh mezi světy«.)
Tento akt umývání nohou byl jiţ pro apoštoly přípravou na jejich úřad apoštolský a na přijetí
Ducha Svatého. Jen takto očištěni stali se schopnými Ducha Svatého přijmouti.
60