Práh mezi světy I.

Jednou v zimě byl jsem pozván přednášet do malé obce v Orlických Horách. Byl jsem hostem
u řídícího učitele, milého mi přítele, a na druhý den měl jsem mít v sousední obci při
dopolední poboţnosti baptistické společnosti výklad Evangelia a odpoledne ve dvě hodiny
veřejnou přednášku v hostinském sále.
Kdyţ jsme se ráno probudili, zjistili jsme, ţe celou noc padal sníh a ţe ho napadly takové
spousty, ţe cesta do obce, kde jsem byl očekáván, nedá se vykonati jinak neţ na lyţích, nebo
oklikou po hlavní silnici aţ ke kladským hranicím na saních. Tu pan řídící rozhodl, ţe on
pojede na lyţích a za hodinu bude na místě, a mně ţe opatří saně, které mne tam také během
dvou hodin dopraví. Jeţto počítal s tím, ţe bude na místě dříve neţ já, slíbil, ţe se zatím
postará o to, aby na obecní tabuli na hřbitovní zdi u kostela bylo oznámeno, ţe odpoledne
určitě přednáším. S tím jsme se rozešli. On na lyţích, já na saních.
Aţ ke kladským hranicím dostali jsme se se saněmi dobře. Odtud pak jeli jsme po státní
silnici, podél níţ se táhla stráň asi 300 metrů hluboká, svaţující se k vesničce pod kopcem
poloţené. Náhle však zabořil se náš kůň do závěje aţ po krk. Lekl se, a přitom přišlápl si
zadní nohou přední nohu a zranil se. Sníh přišel mu do rány a kůň zdivočel, začal se vzpínat,
couval a couval, stále ke stráni blíţ, a za chvíli letěli jsme se saněmi po stráni dolů. Asi v
jedné třetině stráně saně narazily na mladý stromek a zastavily se. Nezbývalo neţ vylézt a
děkovat Bohu, ţe se nám přitom nic nestalo. Vozka vypřáhl koně, vyvedl jej na silnici a pak
se vrátil, aby s mojí pomocí vytáhl na silnici i saně. Kdyţ jsme byli hotovi, ukázalo se, ţe pro
ohromné závěje nemůţeme rozhodně v cestě pokračovat.
Poţádal jsem vozku, aby mne tedy zavezl do malé stanice k vlaku, ţe se pokusím dostat se do
oné obce vlakem. Cestou však jsem uvaţoval, ţe ani tak nedostal bych se jiţ včas na místo,
kde jsem byl očekáván, protoţe od nejbliţšího nádraţí, kde bych byl z vlaku vystoupil, čekaly
mne ještě dvě hodiny cesty, stejně neschůdné, jaká se ukázala zde.
Vozka mne zavezl šťastně na nádraţí, a já zatím jsem se smířil jiţ s tím, ţe budu muset odtud
jet přímo do Prahy. Přemýšlel jsem o tom, jak bych to zařídil, abych pana řídícího upozornil
na to, ţe ani dopoledne, ani odpoledne nebudu moci splnit svůj slib, jeţto se překáţky ukázaly
nepřekonatelné. Tu mne napadlo pomoci si zase telepatií, a zpravit jej o tom, v jaké jsem se
octl situaci.
Nádraţní čekárna byla plná lidí. Jen v koutě u rozpálených kamen bylo ještě místo, a já musel
se spokojit tímto „horkým“ kouskem místa, kde bych nebyl rušen. Pak jsem se soustředil a
představoval jsem si pana řídícího v prostředí, kde se právě nalézá. Spatřil jsem ho ve školní
světnici a před ním bylo jiţ celé baptistické shromáţdění. Myšlenkově vnímal jsem i to, co
právě v té chvíli povídal. Konstatoval, ţe bude jiţ skorem deset hodin, takţe musím jiţ co
nejdříve být mezi nimi, protoţe jsem vyjel jiţ v osm hodin ráno, a jakmile přijdu, ţe
poboţnost ihned započne.
V tomto hovoru zastavil jsem ho svou myšlenkou:
»Příteli, přestaň na chvíli mluvit a poslechni, co ti povím já!«.
V duchu jsem viděl, ţe se můj přítel skutečně obrátil ke shromáţdění zády, zvedl pravou ruku
a drţel se za vous. V této posici vyslechl celé mé vyprávění, cestou telepatickou mu vyslané.
Teprve kdyţ jsem skončil, obrátil se zase ke shromáţděným a začal vykládat:
»Tedy mohu vám říci, ţe bratr nepřijde dnes vůbec. Uvázli nad vesničkou N. v závějích,
spadli se saněmi se stráně dolů a museli se vrátit na stanici L., odkud bratr pojede přímo do
Prahy.«
Kdyţ toto shromáţděným oznámil, byl sám nemálo překvapen, jak mohl s takovou určitostí
vyprávět podrobnosti, o nichţ ani nevěděl, jak k nim přišel. Proto ihned, jakmile byla
skončena poboţnost, sedl a napsal mi dopis, ve kterém mi přesně vylíčil, co myšlenkově
vnímal a popsal i to, co se před tím a potom ve shromáţdění dělo. Na konec ptal se mne, zdali
je to vše pravda, a zda skutečně se nám na cestě stala podobná nehoda. Ţádal mne, abych mu
124